V té době byly džíny snem každé mladé dívky. Záviděla jsem je kamarádce tolik, že jsem neodolala pokušení.
V dnešní době, kdy se to obchody všemožných módních značek kolem nás jen hemží, musí být obtížné představit si, že byly kdysi obyčejné džíny nedostatkovým zbožím. Moje vnučka měla své první snad už v kočárku, já na ně musela čekat dlouhá léta. Stály téměř polovinu tehdejšího platu. Chodila jsem na střední průmyslovou školu a moje spolužačka a kamarádka Hanka přišla jednoho dne v parádních kalhotech, o kterých každý jen snil. „ Tak tohle jsou ty džíny?,“ prohlížely jsme si původem pracovní kalhoty z pevného modrého materiálu. Hanka měla velké štěstí. Její první džíny a snad i první džíny v našem okrese jí tehdy poslal strýček z Rakouska k jejím patnáctým narozeninám. My, kteří jsme žádné bohaté příbuzné v zahraničí neměli, jsme měli smůlu.
Příležitost dělá zloděje
Vůbec nevím, jak se v mé hlavě mohl zrodit tak šílený nápad, touha po kalhotách, které nikdo neměl a které byly tak moderní, mne dohnala tak daleko, že jsem se odhodlala k velké špatnosti. Když jsme se jednou převlékali na tělocvik, zůstala jsem v šatně déle. Všechny holky už byly pryč a já jen špitla, že si odskočím. V myšlenkách už jsem se však viděla v Hančiných džínách a nemohla jsem s tím nic dělat. Když tu tak ležely a nikdo si jich nevšímal! Tak moc jsem zatoužila si je alespoň vyzkoušet. Protože měla Hana skoro stejnou postavu jako já, džíny padly i mě jako ulité. Co teď? Začala jsem zmatkovat. Rychle jsem se vysoukala z vysněných kalhot a bylo mi jasné, že je tu už nechat nemůžu. Zabalila jsem je do ručníku, který jsem měla v aktovce a balíček jsem ukryla na chodbě za bednou na míče. Až skončí vyučování, vrátím se pro ně – takový byl můj plán.
Po letech mi odpustila
Když jsme se po hodině vrátily do šatny, měla Hana málem infarkt. Prohledaly jsme i s paní učitelkou snad všechny kouty, džíny se ale nenašly a Hanka odcházela domů v teplákách a se slzami v očích. Já se celou dobu třásla strachy, aby se o mém činu nikdo nedozvěděl. Za pár hodin jsem je už měla doma. Jaksi jsem ale zapomněla, že je vlastně nebudu moct nosit. Vždyť by je holky hned poznaly! Když jsem je po více než deseti letech Hance na pomaturitním srazu vrátila, nevěřila svým očím. Džíny stále zářily novotou a dokonce jí ještě padly! Mou školní krádež omluvila Hani mladickou nerozvážností a já byla ráda, že mi bylo po letech odpuštěno. Byla to zkrátka moje nejlepší kamarádka.
Kateřina (56), Brno .
