Těžké zranění mohlo mít zlé následky, ale syn se s tím uměl poprat.
Vždycky jsem měla strach, když se můj syn Marek vydal na nějakou ze svých dobrodružných výprav. Ve svých třiceti letech žil pořád ještě nespoutaným životem, což obnášelo i cestování po světě nebo adrenalinové sporty. Jednoho dne se moje obavy bohužel naplnily.
Nejistota a zoufalství
Když mi onoho odpoledne volala ze synova mobilu jeho přítelkyně Klára, hned jsem věděla, že je něco moc špatně. Roztřeseným a uplakaným hlasem mi sdělila, že se Marek těžce zranil při slézání skály. Nyní ho převáželi do nemocnice a jeho stav byl velmi vážný. Okamžitě jsem to řekla manželovi a vyrazili jsme autem za synem. Byla to hodina jízdy, během které jsem bojovala s nejistotou a zoufalstvím.
V nemocnici jsme pak s napětím čekali na výsledek operace. Dopadlo to tak, že Marek sice přežil, ale hrozily mu trvalé následky, protože si poranil páteř. Znamenalo to, že možná bude odkázán na invalidní vozík. V duchu jsem se modlila, aby byl můj syn v pořádku, i za tu cenu, že by jeho další život byl závislý na ostatních.
Dokázal to překonat
Marek ležel po operaci několik dní v umělém spánku. Když konečně přišel k sobě a dozvěděl se, jak je na tom, bylo znát, že ho to psychicky zdeptalo. Navštěvovali jsme ho každý den, já, manžel, naše dcera i přítelkyně Klára. Dodávali jsme mu sílu, aby byl připraven na cokoliv, co se stane. Ukázalo se, že Marek je opravdu bojovník, který se jen tak nevzdá.
Zatímco krátce po nehodě mu lékaři dávali spíše malou šanci na úplné uzdravení, po další operaci a několika týdnech rehabilitací se synův stav rapidně zlepšoval. Musel změnit svůj životní styl a už si nemohl dovolit žádná dobrodružství jako předtím, ale mohl chodit. Rok poté, co se mu to stalo, se Marek s Klárou oženil a dnes čekají miminko. Často mu připomínám, jaké měl štěstí v neštěstí a jak si toho musí vážit.
Radka S. (57), Vsetín
