Prožila jsem těžké fyzické utrpení. V době, kdy jsem jásala, že ho mám za sebou, přišla ovšem další hrozba.
Ten, kdo prodělal vážnou nemoc jako já, ví, jak se v takové situaci změní pohled člověka na svět. Několik měsíců nebylo jisté, jestli budu žít, z toho jsem část času strávila v bezvědomí, mimo tento svět.
Nad nemocí jsem nakonec zvítězila, ale hodně mě vyčerpala. Regenerace byla proto otázkou dlouhé doby, kterou jsem trávila v domácím ošetřování. Moji blízcí mi v tomto směru naštěstí velmi pomáhali.
První tajemné zjevení
Trávila jsem spoustu času doma sama. Jednoho dne jsem procházela kolem zrcadla v předsíni, když jsem si všimla nečekaného jevu. Spatřila jsem v zrcadle něco, co tam být nemělo. Zarazila jsem se a celá jsem se rozechvěla.
Uviděla jsem, že vedle mě někdo stojí. Byla to nejasná postava, spíš stín nebo obrys. Nacházela se ale jenom v tom zrcadle, ve skutečnosti vedle mě nikdo nestál. Vyděsilo mě to tak, že jsem nebyla schopná se pohnout. Moje hrůza se vzápětí ještě znásobila.
Uvědomila jsem si, že toho člověka, nebo spíš jeho přízrak, dobře znám. Byla to moje starší sestra. Ta ale zemřela už před dvaceti lety, když ji na přechodu pro chodce srazilo auto. Jak jsem byla v šoku, pronesla jsem nahlas sestřino jméno.
Zdálo se, že se ten přízrak v zrcadle pousmál. Potom se začal vytrácet. Přičítala jsem tuto příhodu svému špatnému zdravotnímu stavu a nikomu jsem o ní raději nevyprávěla. Odnesla jsem ji ale několikaminutovým pláčem a musela jsem si vzít prášky na uklidnění.
Nechtěla jsem o tom nikomu říkat
Přízrakem mé zemřelé sestry to ale neskončilo. Za pár dnů jsem podobnou situaci prožila znovu. Kolem zrcadla už jsem chodila opatrně a s obavami. Jakmile jsem tam zahlédla další nepatřičný pohyb, opět jsem spatřila, že vedle mě někdo stojí.
Tentokrát to nebyl nikdo z příbuzných, ale můj oblíbený profesor ze střední školy. O něm jsem rovněž věděla, že už není mezi živými. Znovu jsem prožila šok. Přízrak pana profesora se mihl v zrcadle jen na půl minuty, potom zmizel.
Jeho vytrácení se bylo zakončeno stejným smutným úsměvem, jaký jsem předtím spatřila u mrtvé sestry. Bála jsem se, že po nemocích těla začínám mít nemocnou i duši. Bylo mi však hloupé se s tím někomu svěřovat. Už tak jsem svým blízkým přidělávala jenom starosti.
Proč bych je měla zatěžovat něčím, co se ani nedá dokázat a o čem by si všichni nejspíš pomysleli, že šlo o nějaké halucinace? Zrcadla jsem se nyní už začala bát. Snažila jsem se na ně nedívat. Nebylo mi to nic platné.
Vystřídalo se jich víc!
V následujících dnech jsem v zrcadle postupně spatřila další zjevení, například svoji babičku nebo bývalou spolužačku, která zemřela na leukémii. Nevypadalo to, že by mě ty přízraky chtěly nějak ohrozit.
V duchu jsem se ptala sama sebe, jestli mě vlastně nepřivolávají na onen svět. Měla jsem z toho bolesti hlavy, na které nepomáhaly žádné prášky. Čím více přízraků jsem viděla, tím menší ale bylo moje zděšení.
Přísloví říká, že člověk si zvykne i na smrt, a v tomto případě to platilo téměř doslova. Napadlo mě dokonce, že bych se mohla pokusit s některým z těch zjevení komunikovat. Ze strany přízraků ale došlo vždy pouze k tomu úsměvu na rozloučenou.
Žádný z mrtvých se také neukázal opakovaně. Postupně jsem si všimla jedné zvláštní věci: můj zdravotní stav se po předchozích komplikacích začal neuvěřitelně rychle zlepšovat.
Dnes s odstupem času věřím, že duše mrtvých, které jsem tenkrát vídala v zrcadle, mě vlastně přišly povzbudit a dodat mi sílu. Můj rozum na ně reagoval jako na strašidelnou hrozbu, ale ve skutečnosti setkání s nimi urychlilo moje uzdravování.
Andrea M., (61), Olomouc
