Když mě Vladimír pohladil, uvědomila jsem si, jak moc mi chyběly mužské doteky.
Kdysi jsem měla platonický románek s mým tanečním trenérem, ale od té doby už uplynulo mnoho let. Vdala jsem se, s manželem jsme vychovali dceru a nakonec jsme usoudili, že bude lepší, když se naše cesty zase rozejdou.
Dokud jsme se starali o dceru, tak nám to tak nepřišlo, ale jakmile vylétla z hnízda, došlo nám, že už nemáme nic společného a nemáme si co říct.
Teď jsem, snad dílem osudu, stála před obchodem s instalatérskými potřebami mého bývalého trenéra Vladimíra a přemýšlela, jestli mám vkročit dovnitř. Vladimír vždycky tančil pro zábavu, živil ho právě tento obchod, který už tu fungoval dobrých pětadvacet let.
Příliv vzpomínek
V myšlenkách jsem zabloudila k poslednímu dni, kdy jsme se viděli. Tehdy mi bylo dvacet dva let, on byl mou tajnou platonickou láskou a měli jsme domluvený večerní trénink.
Můj taneční partner nedorazil a já s Vladimírem jsme měli pro sebe celý taneční parket. Já jsem v té době byla nezadaná, ale jemu se na prstu třpytil zlatý kroužek a ještě měl malé dítě. Když jsme se pak spolu loučili před potemnělým tanečním sálem, Vladimír mě pevně objal a se smutkem v očích zašeptal:
„Zuzko, bude lepší, když už se neuvidíme.“ Z té věty mě strašně zabolelo srdce, ale chápala jsem ho. Ze všech sil jsem se k němu přitiskla a vychutnala si naposledy jeho objetí.
Samota byla mým společníkem
První týdny bez našich pravidelných setkání na tanečním parketě byly těžké. Abych zahnala smutek, zakousla jsem se do tance. Do tance jsem dávala všechny emoce, které mě uvnitř dusily.
Smutek časem přešel a já jsem potkala Honzu. Když mě po roce chození požádal o ruku, souhlasila jsem. Z přemítání mě probral čísi hlas: „Paní, jste v pořádku?“
Zvedla jsem hlavu a zjistila, že se na mě ustaraně dívá asi osmiletý chlapec. „Samozřejmě. Jen jsem se zamyslela,“ usmála jsem se. „Vypadáte hrozně smutně,“ řekl mi s dětskou upřímností. Měl pravdu, byla jsem smutná. Smutná a opuštěná.
Litování už bylo dost!
Chlapec odešel a já jsem se stále nerozhodla, jestli mám vkročit do Vladimírova obchodu. Naklonila jsem se a nahlédla výlohou dovnitř. Vladimír stál u kasy a něco počítal. Když zvedl oči, schovala jsem se zpátky za zeď.
Jestli by mě vůbec poznal, prolétlo mi hlavou. Ve svých sedmačtyřiceti letech jsem sice vypadala stále dobře, ale takové jako ve dvaceti už to rozhodně nebylo. Nakonec jsem odvahu nesebrala a vydala se zpátky domů.
Tam mě přivítal tichý byt zející prázdnotou. „Přece nebudu sedět doma a litovat se,“ řekla jsem si a zapnula internet. Napadlo mě, že bych si mohla tanec oživit v některém z tanečních kurzů. Jeden mě velmi zaujal, a tak jsem se přihlásila.
Setkání po letech
Přihlášení na kurz mi vlilo do žil novou energii. Konečně jsem udělala všechno, co jsem pořád odkládala. Zašla jsem si ke kadeřnici, na manikúru a oživila šatník.
„Ty celá záříš,“ řekla mi kolegyně. Po práci jsem zaběhla domů, vysprchovala se, převlékla do nových smaragdově zelených večerních šatů a vyrazila jsem do taneční školy.
V sále jsem napočítala deset párů, já jsem tam byla jediná samotná. Ale to mě neodradilo. V osm hodin vkročil za doprovodu hudby na parket taneční mistr. Když jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí, málem jsem šla do kolen. Byl to Vladimír! „Neuvěřitelné, jak mě ten osud zkouší,“ pomyslela jsem si.
Večer jen pro nás dva
Vladimír se na mě podíval a zeširoka se usmál. „Moc ti to sluší. Ty nádherné šaty ti ladí s očima,“ zašeptal mi do ucha, když ke mně přišel a vzal mě za ruku. Vtom jsem si všimla, že už nemá na prstu zlatý kroužek.
Celý večer jsem si připadala jako ve snu. „Nechoď ještě,“ zavolal za mnou, když hodina skončila a já jsem chtěla jít domů. „Znám jednu zapadlou kavárnu, kde si můžeme popovídat,“ řekl a já jsem cítila, že ani z jeho strany se za ta léta na citech ke mně nic nezměnilo.
Naše city neochladly
Došli jsme do romantické kavárny, kde Vladimír objednal láhev vína. Najednou, jako by bylo těžké najít slova, kterými bychom vyplnili těch posledních dvacet pět let. „Ty ses nikdy nevdala?“ promluvil Vladimír do ticha.
Napila jsem se vína a odpověděla: „Ale ano, vdala. Jen nám to neklapalo. Když dcera dospěla, šli jsme každý svou cestou. A co tvoje žena?“ vyslovila jsem opatrně. „Před třemi lety mě opustila.“
Pak mi pohlédl do očí a dodal: „Mezi námi se nic nezměnilo, viď?“ „Vůbec nic,“ usmála jsem se. „Zřejmě je mi souzeno milovat tě do konce života.“ Pak vzal mou ruku do své a začal ji hladit.
Na společné štěstí jsem museli čekat
Uvědomila jsem si, jak jsem osamělá a jak mi chybí mužské doteky. Strašně moc jsem Vladimíra chtěla. Po dvaceti pěti letech jsem mu konečně mohla dovolit víc, protože už to nikomu neublíží.
„Bydlím tady kousek,“ zašeptala jsem. „Pojďme,“ přijal Vladimír mé pozvání. Zaplatil, pomohl mi do kabátu a vykročili jsme do zimního večera. Do ložnice jsme ani nestihli dojít. Jakmile se za námi zavřely dveře, Vladimír mě v chodbě opřel o zeď a rukou mi vklouzl pod šaty.
Milovali jsme se skoro celou noc a pak jsme schouleni k sobě usnuli. Druhý den jsem si připadala jako znovuzrozená, protože se mi do života vrátila láska. A ne ledajaká. Teď se naplnila láska, které to nebylo dopřáno před pětadvaceti lety.
Zuzana L. (48), Praha
