Plánovali jsme si, že budeme mít alespoň dvě, v lepším případě tři děti. Bohužel nám osud nepřál. Několikrát jsem potratila a než se nám skutečně zadařilo, trvalo to skoro deset let. Z Tomíka jsme se těšili o to víc, že mi lékaři řekli, že je malý zázrak, že je na světě. Další úspěšné těhotenství bylo podle nich vyloučené. Vždycky jsme se snažili vyhnout tomu, abychom synka rozmazlovali. Nechtěli jsme z něj mít sebestředného a sobeckého jedináčka.
Nejšikovnější ze třídy
Na druhou stranu jsme byli rozhodnutí maximálně ho podpořit, aby to v životě dotáhl co nejdále. S manželem jsme se dohodli, že se synkem zůstanu doma co nejdéle. Pro dítě je dobré, když tráví hodně času s rodiči, kteří rozvíjejí jeho schopnosti. Dlouhou dobu jsme také řešili, jestli by měl nebo neměl chodit do školky. Nakonec tam nastoupil ve čtyřech letech, nechtěli jsme ho připravit o kontakt s ostatními dětmi. Pro Tomíka jsme neustále vymýšleli nějaké hry a zábavné aktivity, které měly rozvíjet jeho schopnosti. Je jasné, že naše snaha přinášela ovoce. Syn byl mnohem šikovnější než většina jeho vrstevníků a měl také podstatně více znalostí. Na základní škole se Tomíkovi dařilo. Nebyl ale žádný šprt odtržený od života, bavil ho i sport a rád trávil volné chvíle s manželem v dílně. Šla mu matematika, už odmala měl dobré organizační schopnosti, tak jsme si s manželem říkali, že by z něj mohl být ekonom nebo manažer. Na základní škole dělal Tomík většinou to, co jsme mu řekli. Bylo nám jasné, že to tak nepůjde pořád, koneckonců každý dospělý si zažil pubertu a většina z nás se v té době stavěla rodičům na odpor. S naším synem nebyly velké problémy, ale protože jsme byli zvyklí, že byl vždycky poslušný, nesli jsme to, jak se začal chovat, když byl na gymnáziu, poměrně těžce. Syna totiž přestalo najednou bavit učení. Tedy učit se nepřestal, jenže neminul den, aby se s námi nepouštěl do diskusí a hádek o tom, že ho studia nebaví, jsou zbytečná a že by rád dělal něco jiného. Nijak jsme ho netrestali, prospěch si nezhoršil, ale byli jsme z toho nesví a nazlobení. Všechno se ještě zhoršilo, když si našel spojence v tchánovi. Tomík trávil s mužovým otcem čím dál víc času v jeho dílně. Někdy to vypadalo, že je pyšnější na ptačí budku, kterou vyrobil nebo na opravenou židli víc, než na své školní výsledky. Kvůli vysoké škole se u nás strhl ohromný spor. „Na vysokou nepůjdu,“ oznámil nám Tomík jednoho dne u večeře. „Vím, že byste to chtěli, ale já už jsem si vybral. Chtěl bych jít do učení. Na truhláře. Děda slíbil, že mi pomůže. “Zůstali jsme s mužem jako opaření. Jirka, manžel, se neudržel a začal na Tomíka křičet.
Budeš ekonom
Snažila jsem se situaci zklidnit, vysvětlit synovi, že pro něj bude lepší, když půjde na VŠE, že bude jednou hodně vydělávat, ale bylo to obtížné a nakonec jsem se neubránila slzám. Dusno u nás doma trvalo dost dlouho. Naštěstí byl Tomík hodný a rozumný a tak kývl na to, že půjde alespoň k přijímacím zkouškám. Jak jsme očekávali, výsledky měl výborné. S mužem jsme si říkali, že to klidně mohl zkusit i na práva, i tam by býval měl šanci. Ale za okolností, jaké byly, jsme měli radost, že vůbec k přijímacím zkouškám šel. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby do školy nastoupil. Po roce jsem toho začala trochu litovat. Bylo vidět, že není spokojený a nátlak, který jsme na něj vyvíjeli, nás trochu odcizil. Navíc neměl moc času jezdit domů. Chtěl si něco přivydělat, pořád měl nějaké brigády. Na konci třetího ročníku nás pozval na večeři. Byli jsme nadšení. Jenže to jsme netušili, co nás čeká. Po jídle u kávy si Tomík odkašlal a sebejistě nám oznámil, že nám musí něco říct. „Jistě jste si všimli, že jsem neměl v poslední době moc času. Bylo to proto, že jsem si dělal výučák na truhláře. Taky jsem se snažil vydělat nějaké peníze. Chtěli jste, abych studoval. Splnil jsem vám to, mám bakaláře, ale tím končím. Na ten výuční list jsem mnohem víc hrdý. A protože se mi podařilo něco našetřit, otevíráme si s dědou vlastní truhlářskou firmu.“ Byla jsem v šoku, manžel vypadal, že ho snad skolí infarkt. Nechtěli jsme se s Tomášem hádat na veřejnosti, ale doma to bylo zlé.Já jsem cítila zklamání a měla jsem pocit, že se náš syn zachoval nevděčně. Pro manžela to byla ještě horší.
Šel radši za dědou
Neunesl, co se stalo a nakonec dal synovi kufry za dveře. Nemluvili jsme s ním přes rok, manžel dokonce přerušil kontakt se svými rodiči. Ale co se děje, jsme věděli. Tomášovi se s dědou dařilo, každou chvíli je před námi někdo chválil. Dlouhou dobu jsem si připravovala půdu, než jsem za Jirkou přišla s tím, že bychom mohli jeho rodiče a našeho syna pozvat na oběd. Najít k sobě znova cestu nebylo snadné. Trvalo to dlouho, ale stálo to za to. Dnes už víme, že jsme se nechovali správně. Syn je úspěšný řemeslník, peněz má dost a hlavně je šťastný. Mrzí nás, že jsme mu víc nenaslouchali a snažili se mu vnutit naše sny.
Jana Nováková (59), Plzeň
