Byli jsme kdysi bohatí, naše klenotnictví jen vzkvétalo. Pak přišlo znárodnění. Snažili jsme se eliminovat škody, ale mělo to smutnou dohru.
U ž před únorem 1948 náš dědeček, otec mého otce, tušil, že všechno spěje podezřele někam, kam nemá. „O všechno nás ta rozběsněná lůza připraví, dejte na mě, seberou bohatým všechno a rozdají to všem. A až budou mít všichni všechno dohromady, nebude mít nikdo nic,“ prorokoval s odkazem na ještě předválečný film Voskovce a Wericha Svět patří nám, kde se zpívalo o nových společenských pořádcích.
Únor je tady!
Trochu nás z těch jeho slov mrazilo, ale přece jen jsme příliš vyděšení nebyli. Zatím jsme si žili jako v bavlnce. Naše rodina bydlela v obrovské vile a druhou už měl starší bratr skoro postavenou. Měli jsme navíc činžovní dům na Vinohradech, který byl plný nájemníků. Peníze se k nám kutálely, jen to svištělo a cinkalo. Pak přišel únor. Začalo se znárodňovat a my jsme se nestačili divit. Dědeček prodělal infarkt a umřel.
Železné zásoby
Nejen z dědovy smrti jsme byli vyděšení, protože se řádění zdivočelé ulice se dalo očekávat každým dnem. Ovšem zdálo se, že babička byla v klidu, dokonce se pustila do zavařování. V našem sadě se urodily višně, měli jsme i spoustu jahod. Babička zavařila svou poslední sklenici, na ten proces si jako obvykle nenechala sáhnout, byla to její oblíbená činnost, a prohlásila, že má hotovo. Všechno poručila naskládat do sklepa s tím, že to jsou železné zásoby, od loňska máme ještě dost, nové marmelády otevřeme, až budeme mít nouzi. Pak se v krátké době začaly dít věci. Vzali nám klenotnictví, zabavili šperky, sebrali nám obě vily a měli jsme se přestěhovat do našeho činžovního domu. Naši babičku z toho ranila mrtvice a byla nehybná, nemluvící. Byl to velký problém, protože do poslední chvíle před postižením mluvila o tom, že schová naše rodinné šperky, naši železnou zásobu a pojistku. Říkala pořád, že má plán a dobré místo a že nám to prozradí, až bude hotovo a až bude čas. Čekali jsme, kdy už se tu důležitou zprávu konečně dozvíme. Předpokládali jsme, že babička, která kdysi s dědou klenotnictví v Praze zakládala, a byla to ona, kdo se zlatnickému řemeslu vyučil, učiní nějaké nezbytné kroky a zpraví nás o nich. A teď jen mlčela a zírala. Z jedné vily měl být starobinec, z druhé mateřská školka. Při vší té smůle jsme si alespoň oddechli, že se do našich domovů nenastěhuje nějaký potentát. Všechno jsme si ale odvezli, nenechali jsme doma ani ty marmelády. Babičku jsme stěhovali už neschopnou a nehybnou. Seděla v pojízdném křesle během té akce „kulový blesk“ a tupě zírala, jak stěhujeme její věci z nákladního vozu. Jarda, můj bratr, si všiml, že skoro všechny marmelády mají vypouklé víko, zřejmě byly špatně zavařené a zkazily se. „To neponeseme přece do pátého patra bez výtahu, ani mě nehne,“ prohlásil. Na chodníku stály popelnice, do kterých všechny zkažené výrobky naší babičky rovnou vyhodil. Tupě se dívala a nehnula ani brvou, jak je u lidí s mrtvicí obvyklé. Zbyly tři sklenice z dvaceti.
Tragická snídaně
V roce 1953 přišla měnová reforma, která nás připravila o všechny zbylé peníze v bance a o hotovost. Za chvíli jsme začali mít poměrně hluboko do kapsy, přitom jsem chtěla jít studovat a bratr se měl ženit. Koukali jsme, stejně jako už mnohokrát předtím, na babičku a už jsme tu otázku, předtím tolikrát nahlas vyslovenou, ani nepokládali. Nebyla nám schopna nijak naznačit, kam naše rodinné šperky ukryla, pokud něco takového vůbec stihla udělat. Bratr měl proto svatbu chudou a mě na vysokou školu stejně vzít nesměli, protože jsem byla buržoazního původu, takže se nějak muselo žít dál. Naše rodinné zásoby financí se tenčily, ale pracovali jsme, já v pekárně, bratr ve skladu nábytku, takže úplně na dně jsme nebyli. Postupně jsme také likvidovali naše železné zásoby a došlo i na babiččiny marmelády.
Už je to dávno
Jednou v neděli jsme otevřeli k snídani první ze tří zachovaných višňových džemů a můj táta si bohatě namazal čerstvý rohlík, který jsem přinesla z pekárny. V jeho gestu byl trochu vidět vzdor. Chtěl dát světu najevo, že on strádat nehodlá. Já jsem si dala jako druhá a pak do skleničky zabořil nůž můj chamtivý bratr. Zamračila jsem se. Pak něco cinklo. Všichni jsme zpozorněli. Bratr zalovil a poté vytáhl nádherný zlatý náramek s rubíny. Rozhostilo se ticho. Všechno nám došlo, ani jsme nemuseli nic říkat. Koukali jsme na babičku, měli jsme pocit, že rychleji dýchá. Šperky jsme našli ukryté ještě v jedné sklenici, v té třetí byla už jen čistá marmeláda. Peníze za prodané šperky nám tenkrát trochu pomohly, ale když jsme si představili, co všechno jsme zřejmě hodili do popelnice, bylo nám smutno. Tahle rodinná tragédie zakončila u nás doma znárodňování. Otec už se z té rány nevzpamatoval, umřel za rok a za měsíc ho následovala babička.
Anna (82), Praha
