Můj kousek štěstí

To by byl tatínek!

Byla jsem svobodná matka a nehodlala jsem na tom nic měnit. Můj malý syn měl ale jiný názor. Rozhodl se, že situaci vyřeší za mě.

Když jsem v devatenácti letech přišla za mámou s tím, že čekám dítě, málem ji to porazilo. Plánovala mi budoucnost, o mnoho lepší, než jaké se dočkala ona. Místo toho jsem šla bez váhání v jejích stopách.

Vychovala mě sama, dodnes nevím, kdo můj táta byl. A stejně jako ona, jsem se i já ocitla s outěžkem a bez muže po boku. S tátou mého syna jsem chodila sotva pár týdnů, než se rozhodl emigrovat bůhvíkam.

Kde je táta?

A tak jsem si, stejně jako moje máma, poradila sama. Syna Tomáše jsem vychovávala bez pomoci muže. Abych nás zabezpečila, musela jsem se ohánět. Čas ale letěl a než jsem se nadála, šel syn do první třídy.

A tenkrát začal náš boj. „Maminko, proč nemám tatínka jako ostatní spolužáci?“ položil mi syn otázku, které se bojí každá svobodná máma, a mé dlouhé vysvětlování poté završil větou: „Tak mi ale už nějakého tatínka najdi!“

Nic takového jsem však neplánovala. Na prvním místě byl pro mě syn, a pro nikoho jiného v mém životě nebylo místo. Byl pro mě všechno.

Učitel tělocviku

„Váš syn se zranil při hodině tělocviku, hned přijeďte,“ vyslechla jsem si jednoho dne z telefonního sluchátka a byla k smrti vyděšená. Okamžitě jsem vyrazila směrem ke škole. Namířila jsem si to rovnou do ředitelny, když jsem se ve dveřích srazila s mužem v teplákové soupravě.

„Vy budete Tomášova maminka,“ řekl mi a představil se jako učitel tělocviku. Hned mě vedl do tělocvičny a uklidňoval mě, že se nic tak zlého nestalo. Tomášek prý jen zakopl a upadl. Našli jsme ho v dobrém rozmaru, seděl na žíněnce, smál se a na hlavě si držel mokrý kapesník.

Neodjel

„Zavezu vás k doktorovi, ať ho prohlédne,“ nabídl se pan tělocvikář a za chvíli už jsme mířili autem k nemocnici, kde doktor potvrdil, že se Tomáškovi nic nestalo. „Tělocvikář je prima, vid?“ řekl zničehonic můj syn, když jsme spolu kráčeli ven z nemocnice.

„Ten by se mi jako táta líbil,“ dodal a já jsem se musela pousmát. Nejen proto, jak roztomilé má nápady. Ale také proto, že jsem venku zahlédla tělocvikářovo modré auto.

Starostlivě na nás před nemocnicí čekal, a za statečnost vzal dokonce Tomáška ještě na zmrzlinu a pár dní nato se u nás zastavil, prý aby zjistil, jak se mu daří. Už tehdy jsme ale oba věděli, že nepřišel jen za tím mým malým nezbedou.

I já jsem brzy přišla na to, že bych lepšího tatínka pro svého syna jen těžko hledala, a nejen pro něj. S panem tělocvikářem – Jardou, máme dnes ještě dvě krásné dcery Danielu a Andreu a já jsem šťastná, že už ho tolik let můžu nazývat svým mužem.

Veronika (60), České Budějovice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden