Od doby, kdy Eliška dospívala, jsem se těšila na vnoučátka. Vlastně jsem se na ně těšila už od mládí snad víc než na svoje děti. Role babičky se mi vždycky líbila.
Děti už vám odrostou, ale můžete se potěšit s miminky, strávit s nimi víkend, týden, prázdniny a zase je vrátíte. Zodpovědnost mají rodiče, takže babička je hlavně od rozmazlování. Eliška si našla prima muže Honzu. Chodili spolu dva roky, pak se vzali a užívali si čerstvého bezdětného manželství. Oba rádi cestovali, tak společně objížděli místa, kde ještě nebyli. Eliška po návratu z poslední dovolené v Indii otěhotněla, ale měla z toho strach. Narodil se jim Toník. Bylo tak hezké se na ně dívat. Mladá rodinka plná lásky.
Starostlivý táta
„Jak jsem mohla pochybovat o tom, jestli tě vůbec chci?“ šeptala svému miminku Eliška. Byla z ní nadšená maminka a já jsem se konečně dočkala své vysněné role. Než sfoukl na dortu Tonda dvě svíčky, čekali Eliška s Honzou dalšího chlapečka Tomíka. Měli se moc rádi a vnoučci byli nejroztomilejší stvoření pod sluncem. Honza si přál dva kluky a to se mu splnilo. I když mu bylo teprve dvacet devět, byl příkladný táta. Staral se o rodinu a Elišce hodně pomáhal. Když Toníkovi byly čtyři roky, přihlásil ho Honza na fotbal, chodili pravidelně a Tomáška brali s sebou v kočárku. Vedl kluky ke sportu, protože sám byl nadšený lyžař. Tonda už v necelých třech letech sjížděl kopce a smál se u toho. Honzovým velkým koníčkem byla taky motorka. Nikdo z jeho záliby nebyl moc nadšený. I Eliška měla strach, ale přece jen má kus odvahy, s ním občas nějakou adrenalinovou jízdu absolvovala. Naštěstí od té doby, co se stala mámou, se uklidnila.
Nečekaná smrt
Jednoho deštivého sobotního odpoledne jsem doma uklízela, nic jiného se ani dělat nedalo. Ráno bylo tak hezky, ale během chvíle se nebe zatáhlo, začalo pršet a nepřestávalo. Zazvonil telefon. „Mami, mami…!“ Elišce nebylo rozumět, co mi chce říct. Slyšela jsem jen hysterický pláč a pár slov. Honza. Smyk. Motorka. Byla jsem vyděšená. Pochopila jsem, co se stalo. Protože bylo ráno hezky, Honza si vyrazil na vyjížďku. Počasí se ale náhle změnilo, tak už se vracel domů. Jenže mu do cesty vjelo auto z vedlejší silnice, nedalo mu přednost. Čelně se srazili. Náraz Honzu vymrštil ze sedla. Ten hlavou prorazil čelní sklo auta a na místě zemřel. Motorka skončila v příkopu a řidič auta utrpěl šok. Trochu málo, na to, co způsobil. Vzal dětem tátu. Elišce milovaného muže. Honzovým rodičům jediného syna. Tragédie, která celou naši rodinu poslala na nejhlubší citové dno.
Byla tělo bez duše
Eliška se druhý den po neštěstí psychicky zhroutila a skončila v nemocnici. Kluky jsem si vzala k sobě já. Všichni jsme byli zdrcení. Nespravedlnost, neštěstí, tragédie. Nenacházeli jsme vysvětlení, proč se to stalo. A útěchu neviděli v ničem. Kluci jsou ještě malí. Jak to přijme Tonda? Byl na tátu hrozně fixovaný, bude se po něm shánět. Bude už chápat, co se stalo. Eliška strávila v nemocnici týden. Díky péči psychologů a antidepresivum dokázala jakž takž fungovat a starat se o děti. Byla ale jako tělo bez duše, každodenní činnosti dělala automaticky jako stroj. Stejně tak se chovala ke klukům. Nemohla jsem ani pomyslet, co bude dál, jak a jestli vůbec se s tím někdy Eliška vyrovná.
Jak se vyrovnat
Smrt Honzy i mě zasáhla tak moc, protože jsem prožívala ztrátu s Eliškou, trpěla jsem s ní. Ale jediná já s mužem jsme byli schopni řešit provozní věci a kluky. Jak jim sdělit, že už nikdy neuvidí tatínka? Vyhledala jsem psychologickou poradnu, kde mě vstřícný doktor vyslechl a pomohl vyřešit to, co bylo na celé ztrátě to nejhorší. Kluky jsem s tím seznámila já. Dohodli jsme se tak i s Eliškou. „Řekněte to. Nemá cenu to oddalovat, vymýšlet si nebo to dokonce tajit. Nebojte se před nimi plakat. Děti ale prožívají smutek různě, mohou být vzteklé, apatické, plakat, zlobit. Odpovídejte jim i na jejich zvídavé dotazy kolem smrti. Jen tak se s tím dokážou vyrovnat a přijmout smrt jako smutnou součást života,“ poradil mi zkušený odborník.
Marie H. (55), Přerov
