Netušila jsem, proč se na mě lidé z naší vesnice dívají tak nevraživě. Důvod jejich nevole jsem se dozvěděla úplně náhodou. Můj manžel jim dlužil a ještě všechno svedl na mě!
Dobrák starý, zlatý člověk, vtipálek. Takhle se říkalo mému muži už odmalička. Já byla o dva roky mladší, ale už na základce jsem si byla jistá, že se jednou vezmeme! Nebylo to úplně snadné, ale můj plán mi vyšel. Prostě jsem si svého Otu vyčekala!
Všichni na mě divně koukali
Vystřídal hodně děvčat přede mnou, ale když konečně přišel z vojny, byl volný. Zaútočila jsem a vyhrála! Letos oslavíme čtyřicet let našeho manželství! Tedy, možná oslavíme. Pokud nepodlehnu pokušení a nerozvedu se s ním! Po tolika letech mě totiž dokázal můj Otíček překvapit, ale bohužel hodně nemile. Udělal něco, co bych do něho nikdy neřekla! Začalo to úplně nevinně. Kradmými pohledy mých sousedů z vesnice! „Oto, nevíš proč na mě Božena odvedle tak divně kouká? Cožpak jsem jí něco udělala? Nekolují o mě nějaké drby?“ vyptávala jsem se zvědavě manžela, ale on krčil rameny, jako že nic neví. Bylo to divné, protože jindy věděl většinou o všem, co se kde šustlo. Byl pravidelným návštěvníkem místní hospody a tam chlapi nad několika sklenicemi točeného probrali všechny novinky, co se za den udály.
Vyptávali se mě na nesmysly
Často přišel s něčím tak podivným, že mi zůstával rozum stát, ale později se potvrdilo, že měl pravdu. Ne nadarmo se říká, že na každém šprochu… Třeba když si místní, dost korpulentní učitelka základní školy, které už padesátka ťukala na dveře, našla bývalého žáka, takového chudáčka vyhublého, mladšího skoro o třicet let! Nebo bývalý předseda našeho Družstva. V důchodu si usmyslil, že založí firmu a do roka byl z něho milionář! A to jsme se mu kdysi posmívali, že z něho nevypadne kloudná věta… No, tentokrát mě Otík zklamal. Nevěděl nic. Podivné pohledy a později i narážky neustávaly. Naopak. V místním krámku se mě třeba prodavačka zeptala, zda mám na placení. „A proč bych neměla mít na pár housek?“ zeptala jsem se jí udiveně a ona se jen rozesmála. Byl to ale takový trapný, uštěpačný smích. Vůbec jsem tomu nerozuměla! Potom se mě zase pošťačka začala vyptávat, jak vyjdu s důchodem. Zda se nechystáme prodat náš baráček. Co to je za řeči?
Šokující pravda
Vrtalo mi všechno hlavou a nakonec jsem zašla k nám na úřad. Pracovala tam moje bývalá spolužačka Jiřka. Už na základce byla velká šprtka a vyplatilo se jí to. Dotáhla to až na sekretářku našeho starosty! Moc v lásce jsem ji nikdy neměla, ale jedno jsem věděla jistě. Nebude chodit kolem horké kaše a řekne mi do očí pravdu, ať už je jakákoli! „To je dost, že jdeš!“ přivítala mě hned mezi dveřmi a aniž bych mohla odpovědět, pokračovala: „Už jsem si říkala, že asi nic nevíš…“ Usedla jsme unaveně proti ní ke stolu a čekala, co se dozvím. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, ale to, co jsem se dozvěděla, mě nenapadlo ani ve snu! „Tvůj manžel dluží snad všem lidem z vesnice! Pěkně to hospodě rozjel ve velkém! Půjčuje si pořád, od všech, co zná, a i těch, co skoro nezná! Každý mu chudákovi nějakou tu padesátku nebo stovku dopřeje. A víš proč? Protože jsi prý zlá a nedáš mu ani to pivko.“
Běžela jsem do hospody
Zůstala jsem s otevřenou pusou. Můj manžel a dluhy? U všech? Taková ostuda! Neubránila jsem se lamentaci. A taky i lítosti nad sebou. Jaký jsem oklamaný chudáček! Když jsem byla v nejlepším a začala líčit, jak bych se měla bez manžela, přerušila mě: „No, taky mi dluží skoro pět stovek…“ Vykulila jsem na ni oči. Proč mi to neřekla? Proč ze mě nechala dělat hlupačku před celou vesnicí!“ Hodila jsem jí na stůl pětistovku a práskla dveřmi. Domů jsem skoro utíkala, jak mě ten vztek dodal energii. Manžílka jsem samozřejmě nenašla. Neuvědomila jsem si, že je už pozdní odpoledne a on, jako vždy, už dřepí v hospodě. Mezi prvními štamgasty, samozřejmě… Vtrhla jsem tam jako nějaká fůrie a hned ho uviděla. U zadního stolu, pěkně v koutě! Před ním orosené pivínko a na rtu pěna. Hezky se tady zašívá!
Dluhy jsme šli splatit
Jeho bezstarostný úsměv mě vytočil doběla. Popadla jsem ho za límec a odtáhla domů. Leknutím se nezmohl na odpor. Pod tíhou důkazů, či spíš kvůli mému řevu, se ke všemu přiznal. Dlužil opravdu snad všem! „A co jsem měl dělat, když ti musím odevzdávat celý důchod! Jak jsem před chlapy vypadal s prázdnou peněženkou! No tak jsem si občas půjčil, no…“ Bylo mi ho skoro líto! Měl tak trochu pravdu. Spoléhala jsem, že si nechává peníze z různých brigád a fušek, ale on dávno žádné neměl. Hned ráno jsme se společně vypravili vyzvednout peníze. Celý den jsme chodili společně po vesnici a vraceli dluhy. Samozřejmě za jediný den jsme to nestihli. Ale za týden ano. Stálo mě to pěkných pár tisíc! Vždyť si půjčoval už hodně dlouho a vždycky mu to prošlo. Byl to přece oblíbený místní vtipálek!
Věra N. (63), Vysočina
