Byla jsem s jedním mužem celý život. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná, ale když se tak zamyslím nad tím, jak mě trápil, měla jsem být. Vyšlo by to totiž skoro nastejno.
Když jsme se poznali, bylo mi šestnáct. Ano, byla jsem skutečně tak strašně mladá. Doma jsme byli tři sourozenci a naše maminka na nás byla sama. Chudák doma šila podprsenky za pár korun, aby nás uživila. Doba byla zlá a často jsme neměli pomalu co jíst. Takže když přišel Josef, který měl tehdy slušné místo u dráhy jako písmomalíř a vydělával si a prohlásil, že se o mne bude starat, byla maminka ráda, že se zbaví jednoho hladového krku. Svatba tedy byla hned, ale první dítě jsem přece jen měla až v devatenácti letech. Bydleli jsme po různých podnájmech, příbuzných a známých, než jsme se postupně začali stavět na vlastní nohy a mohli si založení rodiny dovolit. Měli jsme se co otáčet, takže na nějaké další starosti nebyl ani čas. Jeho příšerná vlastnost, která mě pak měla trápit celý život, se rozvinula tak nějak postupně, nebo jsem ji já postupně objevovala.
Kdepak zloději!
Když už jsem měla tolik času, abych si šla třeba s kamarádkou popovídat někam do parku, protože za nějakou kavárnu jsem nechtěla utrácet, býval z toho Pepa celý špatný a ačkoli jsem vždycky přišla brzy, byl jako na trní a vyptával se, kde jsme byly a proč jdu tak dlouho. Jednoho dne ho snad posedl amok. Když jsem přišla domů, vystoupala jsem do pátého patra našeho činžáku, byl na chodbě a spravoval dveře. Zámek byl úplně rozsekaný, dveře kolem rozštípané. Ptala jsem se, co se stalo. Měli jsme doma zloděje? Něco zabručel, vůbec jsem mu nerozuměla. Až večer jsem z něho vypáčila, že si myslel, že v bytě někoho mám, že jsem tam zamčená. Uvnitř hrálo rádio a on nemohl otočit klíčem v zámku. Určitě se tam dobře bavím! Přišel toho dne dřív a s tím jsem vůbec nepočítala! Tak šel do sklepa pro sekyru a zámek i s dveřmi rozbil, aby mě přistihl. Byla jsem z toho líčení jako opařená.
Styděl se chvíli
„Vždyť víš, že chodím v úterý s Jarmilou na procházku, je to moje nejlepší kamarádka. Musím si taky s někým popovídat, když my spolu nikam nejdeme, nevyrazíme si do divadla ani do restaurace…“ Krčil rameny, díval se na koberec a mlčel. Nějakou dobu pak byl klid, styděl se. Bylo jen pár momentů, kdy měl dotěrné otázky, ale protože jsem měla vždy čisté svědomí, zodpověděla jsem je a bylo to. Pak jsme se trochu zmohli, pořídili si chatičku u Sázavy, tenkrát to bylo v módě. Byla to jen takovou boudička, ale byla naše a my jsme měli kam jezdit s dětmi na víkend. Tady už jsme byli více mezi lidmi, zvali nás k táboráku, osada dělala různá setkání, hrálo se na kytary. Byla jsem šťastná. Jenomže Josef byl z toho na nervy.
Byl jako blázen
Když jsem šla jen nedaleko na houby a on v chatě něco budoval, z ničeho nic za mnou vyběhl a uřícený se ptal: „Tady někdo byl? Slyšel jsem hlasy, tys tu někoho měla!“ No, co jsem mohla říct? Pravdu. Bůhví, co slyšel, možná jsem si povídala pro sebe, to občas dělám. A tenkrát mi dlouho nevěřil, já mu neměla jak dokázat, že měl nějaké halucinace. Kazilo mi to náladu, ta jeho věčná podezíravost. A jednoho dne jsem fakt dostala vztek, protože mě odtáhl z nějaké oslavy od táboráku pryč k nám do chaty a že prý jsem se tam bavila s tím Kodurou a co na něm vidím, co s ním mám! A ačkoli nepil, byl téměř abstinent, tenkrát byl ze mě tak vynervovaný, že se dokonce pozvracel. Ano, pozvracel se žárlivostí. A já se přitom jenom trochu bavila s nějakým chlapem, co prostě seděl náhodou vedle mě.Měla jsem s Josefem potom řeč, snažila jsem se ho přesvědčit, že to nemá cenu, to jeho žárlení, že ho mám ráda a s nikým jiným být nechci, vždyť máme malé děti. No tak se uklidnil. Zase na chvíli. A tak jsem ho zase chlácholila a tak to šlo pořád dokola, až jsme byli v důchodu a pak už se choval jako blázen stále méně. A já jsem nikdy neměla důvod mu být nevěrná, všechno, co mi viděl na očích, to mi splnil, tak co bych si stěžovala, kde a proč bych měla hledat nějakého náhradníka?
Stálo to za to
Snažil se i ve svém věku, abych neměla potřeby shánět milence, přeci jen jsem byla o dost mladší než on, takže i odtud jeho žárlivost pramenila. Zbytečně. Někdy jsem si říkala, že bych měla být nevěrná, beztak se vzteká, jako bych nevěrná opravdu byla, tak to vyjde nastejno. Ale nikdy jsem to neudělala. Byla jsem slušně vychovaná. A nikdy jsme se nerozvedli. Když to vidím dneska, jeden rozvod za druhým, jde mi z toho mráz po zádech. Rozvedl se už i náš dospělý syn. Byl své manželce neustále nevěrný. Já to měla sice těžké, ale alespoň rodina vydržela pohromadě. A já s Josefem celý život, byla jsem mu věrná do jeho smrti, měli jsme zlatou i platinovou svatbu. To už se dnes málokomu povede.
Hana (82), Praha
