Byly chvíle v životě, kdy se mi moc nedařilo. Někdy jsem ztrácela naději, že se to jednou změní, zlepší. Ale světlo na konci tunelu se pořád neobjevovalo.
Mám za sebou dvě manželství, která se moc nevyvedla. Tedy vlastně zkrachovala po třech letech. Ale stačila jsem si z každého odvést jedno dítě. Dcera Tereza se chtěla dát na herectví, ale nepřijali ji a tak se, mírně řečeno, naštvala a začala prodávat přírodní kosmetiku. Dala do toho veškerý svůj talent a začalo se jí dařit. Rychle se postavila na nohy a stejně rychle si pořídila známost. S Tomášem se vzali po půl roce chození a zatím jim to klape. Do manželství jí nemluvím, asi nejsem zrovna nejlepší rádce, třebaže bohaté zkušenosti bych měla. Syn David se už na střední zbláznil do moderních technologií a stal se z něho počítačový expert, který vydělává dost slušné peníze. Také David se oženil, třebaže jsem to ani nečekala, když je pořád zahrabaný u počítačů. Jenže on si našel nevěstu na internetu. Kdepak nějaká seznamka, prostě na sebe narazili na nějakém chatu. Kamila je blogerka a tak si umí také dost dobře vydělat. Moji mladí jsou prostě za vodou.
Bylo mi smutno
A já? Nějak se mi ta nezdařená manželství dostala pod kůži a nemohla jsem se zbavit pocitu, že je lepší se na chlapy vykašlat. Co s nimi? Pořád chtějí pozornost, obskakování, oni ani nepotřebují ženu, ale služku. Mé děti samy sebe dávaly za příklad, že vztahy mohou dopadnout mnohem líp než jsem dopadla já. Pošťuchovaly mě, abych prý nezůstávala sama. Člověk prý přece potřebuje mít kolem sebe lidi a když jsou David s Terezou pryč z domu, musí mi být smutno. To mi teda opravdu pomohly. Jestliže jsem do té doby nebyla smutná, tak mě začínal smutek přepadat. A prohluboval se. Začala jsem o tom asi moc přemýšlet. V hlavě se mi honily nejrůznější scénáře. Co když zrovna já natrefím na nějakého alkoholika? Ti nejsou přece tak čitelní jako třeba feťáci, a já ani žádného vysloužilého feťáka nechci. Nechci ani alkoholika. Když už, tak nějakého normálního chlapa. Jasně, že bude mít nějaké chyby, nějaké mouchy, ale to se dá vychytat nebo nějak se s tím vyrovnat. Ale kde se seznámit bezpečně a nenarazit na nějakého ňoumu nebo trumberu, kterého bych musela vodit za ručičku?
Nečekaný pád
Při procházkách botanickou zahradou jsem si urovnávala myšlenky, když jsem jednoho dne zakopla o čísi nohy, trčící do cesty. To tělo zaúpělo a svalilo se mi k nohám, třebaže jsem už také byla na zemi. Byl z toho chvíli úlek. Když jsem si začala uvědomovat, že jsem celá a v pořádku, jen jsem trochu cítila bolest na hraně pravé ruky, která mi pomohla zbrzdit pád, začala jsem se pomalu zvedat. Mužský hlas vedle mě trochu hekal, ale, když se postavil, myslela jsem, že znova upadnu. Přede mnou stál sošný a pohledný pán s trochu nejistým úsměvem a nejspíše i pocitem provinění. Hned se začal omlouvat, že si dovolil vytvořit na cestičce kolem skalka překážku, která mi mohla způsobit těžké zranění. „Opravdu vám není nic?“ ptal se ustaraně a já si všimla, že má odřený nos. Dívala jsem se na něho jako na zjevení. Ten člověk nejenže nenadával, ale měl opravdickou starost. Domluvili jsme se, že půjdeme ke mně a ošetříme jeho odřený nos a moji odřenou ruku.
Milovník přírody
Petr mi cestou vyprávěl, že celý život miluje přírodu, každý rok chodívá několikrát v roce do zoologické zahrady a miluje i procházky oběma botanickými zahradami. „Na téhle staré hluk města skoro nevnímáte, i když se nacházíte přímo v centru Prahy. Rozjímat tady můžeme obklopeni stromy a rostlinami. A myšlenky Po hodinové terapii klidem se nabiji energií do dalších dní,“ pochvaloval si Petr. Měl pravdu, cítila jsem se po procházce vždycky mnohem dní lépe a smutek někam zmizel. Když jsem o Petra zakopla, právě si prohlížel jednu z květin zblízka a tak si na kraj záhonu klekl, tady je to povoleno. Určitě nečekal, že si tudy namířím cestu já, zamyšlená a sklíčená. Po ošetření a malé kávě jsem se rozloučili. „Mohu vás ještě někdy vidět?“ zeptal se a to mi málem vyrazilo dech. Muž, který dovede být galantní, umí zajímavě vyprávět a je fešák, že ten by měl zájem o mě? Kývla jsem a on se krásně usmál. „Ty zuby jsou falešné,“ špitl, když si uvědomil, že se dívám na jeho krásné bílé zuby. O ty své prý přišel při nějaké bouračce už před lety.
Vyrážíme spolu
Ozval se vlastně už druhý den, pozval mě na bezpečnou procházku novou botanickou zahradou. „Tam si vás ohlídám, abyste neupadla,“ řekl do telefonu a já si hned vybavovala jeho úsměv, se kterým tu větu pronášel. Najednou jsem měla pocit bezpečí. Nešlo ani o tu jeho poznámku, jen jsem si vybavila, že se takhle o mě žádný chlap nestaral. Dokud to šlo, vyráželi jsme spolu do přírody, vůbec poprvé jsem byla v oboře Hvězda a to žiji v tomhle městě skoro odmala, stihli jsme také pár výstav přes léto, protože já mám ráda umění. Nikdy se nezeptal co ten obraz znamená, když jsem se u některého zastavila na chvíli déle. „Ty máš svoji přírodu i galeriích,“ řekl mi jednou při cestě domů. Ano, už jsme si tykali a občas u mě i přespal. Děti najednou zpozorněly. „Mami, ty máš chlapa?“ vystřelila rovnou po příchodu na návštěvu Tereza. Byla to otázka, nebo to bylo radostné konstatování spojené s úlevou. „Ty tak záříš!“ usmála se a objala.
Děti mi to přejí
Já mám hodné děti, teď jsem to pochopila. Celý život se o ně strachujete a staráte a pak zjistíte, že se to obrátilo, že se strachují o vás a také starají. Vidím, jak moc si přejí, abych konečně byla šťastná. Dokonce se jim Petr moc líbil. Tereza mi vyrazila dech. „Mami, takového tátu jsem si jako malá přála,“ pošeptala při odchodu domů. Moje děti to totiž se svými otci neměly jednoduché, stejně jako já. Ale to už je uzavřená kapitola, myslím, že konečně vyjíždím z toho smolného smutného tunelu a jsem šťastná. Kdepak, nemyslím, to vím.
Helena V. (63), Praha
