S Aničkou se přátelím od základní školy. Vždycky jsme si moc rozuměly, byly jsme si i podobné, prostě dokonalá holčičí dvojka. S kluky jsme to měly tak, že jsme si na chození vybíraly většinou kamarády, abychom mohli randit ve čtyřech. Dlouho nám to vycházelo, vlastně až kolem dvacítky jsme začaly lovit každá zvlášť. Já se dala dohromady s Vojtou. Pohledný, mladý inženýr měl v době, kdy jsme se poznali na kontě už dva patenty. Bylo jasné, že z něj něco bude. Nejsem žádná zlatokopka, ale Vojta byl prostě terno. Svatbu jsme měli velkou, hlučnou a nádhernou. Anička na ní nesměla chybět. Doufala jsem, že chytí kytici.
Měli jsme se skvěle
Chytila, ale na její svatbu jsme si počkali ještě tři a půl roku. Eda nebyl žádný zázrak, na rozdíl od mého Vojty. Byl úředník, spolehlivý, ale bez fantazie a s mizerným platem, z jakého se toho nedá moc našetřit. Je jasné, že svatba Edy a Aničky nebyla zdaleka tak okázalá jako ta naše. Přesto ale byla hezká a všichni jsme si ji užili. Jako se lišily naše svatby, lišil se i nás život. Můj manžel se věnoval kariéře, já byla zajištěná a mohla jsem se věnovat svým zálibám a koníčkům. Děti jsme bohužel neměli. Nejdřív to vypadalo, že je problém na mojí straně, pak se ukázalo, že i na manželově, a tak jsme snahu o dítě vzdali. Naplněný život jsme měli i tak. Trochu mě trápilo, že jsem poměrně záhy zjistila, že se manžel otočí za každou pěknou sukní. Tedy zpočátku mě to trápilo hodně.
Děti jim dávaly zabrat
Ale po čase jsem nakonec zjistila, že se ke mně i přes své občasné nevěry chová hezky a pokaždé se ke mně vrátí. Mluvili jsme o tom jen asi dvakrát. Řekl mi, že má prostě takovou povahu, ale že jsem jeho jediná láska, jsem pro něj naprosto výjimečná a že by mě nikdy neopustil. Proto jsem mu jeho zálety nijak nevyčítala. Měli jsme se hezky, dělali jsme, co nás bavilo, cestovali, sportovali. Anička to měla, alespoň z mého pohledu, těžší. Osud jim sice dopřál děti, hned tři, jenže na to, aby se o ně postarali, se museli oba hodně ohánět. Ukázalo se, že Eda je sice solidní, ale také pěkný žárlivec. Anička mohla na nějakou zábavu zapomenout. Když jsme spolu šly na kávu, vždycky se na mě díval skrz prsty. Moc nadšený nebyl, ani když jsem s sebou brala ven jejich děti. Měla jsem je ráda, tak trochu mi nahrazovaly vlastní ratolesti. Snažila jsem se, aby si díky mně mohly užít to, na co jejich rodičům nezbývaly peníze. Nechtěla jsem si je nijak kupovat, byla to prostě taková přátelská výpomoc.
Obě jsme měly stejný problém
Nikdy by mě nenapadlo, že na nás přijde krize ve stejnou dobu a navíc hodně podobná. Po čtyřicítce jsem se najednou začala víc pozorovat, fintit a líčit. Bála jsem se, že jsem stará a neatraktivní. Vojta mi to vyvracel, ale když jsem chtěla, zaplatil mi operaci víček i lifting. Pak mi začalo připadat, že jsem tlustá. Liposukci mi ale manžel odmítl zaplatit, přišla mu příliš riskantní. Tak jsem si objednala prášky přes internet. Byly drahé, ilegální, bylo mi po nich zle, ale hubla jsem jedna báseň.
Chtěla jsem se podělit
Anička mi to moc záviděla. V poslední době ji totiž ten její Eda začal kritizovat a pokukovat po mladších. Na rozdíl od Vojty se u něj pokukování spojilo s pohrdáním vlastní manželkou. Anička byla zoufalá. A stejně jako mě ji trápilo nadváha. Nenapadlo mě nic jiného, než jí nabídnout prášky, které jsem sama užívala. Nějaký čas to vypadalo, že jsem jí opravdu pomohla. Hubla rychle, všichni ji chválili a Eda byl spokojený. Jenže pak najednou doma u večeře zkolabovala. Hned druhý den mi volala její ošetřující lékařka, jestli bych se za ní nemohla zastavit. Už jsem tušila, že mám problém. Byla na mě dost tvrdá, řekla mi, že za to, že jsem Aničce ty prášky dala, bych mohla skončit i ve vězení. Málem ji totiž zabily, protože měla potíže se srdcem. Vysvětlila mi, že je to takový dryják, že mohou ublížit i zdravému člověku, natož nemocnému. Cítila jsem se příšerně. Když mě lékařka za Aničkou pustila, rozplakala jsem se. Vždyť jsem svou kamarádku málem zabila! Matku tří dětí!
Nezlobila se na mě
Anička mně ale nic neměla za zlé. V nemocnici měla spoustu času na přemýšlení. Na mě se nezlobila, ale o to větší vztek měla na svého manžela. To on byl tím, kdo ji přesvědčoval, že je tlustá a nepřitažlivá. Navíc si uvědomila, že celý život žila tak nějak v jeho stínu. Teď přemýšlela, co dál. Kvůli dětem se rozvádět nechtěla, ale měla jasno v tom, že odteď bude myslet víc na sebe. Změnila zaměstnání, prosadila si, že bude mít víc času na své koníčky, začala utrácet víc peněz sama za sebe. Hezké bylo, že její děti ji jednoznačně podpořily, zatímco s Edou to tak jednoduché nebylo. Sice byl rád, že se mu vrátila z nemocnice živá a zdravá, ale změny mu byly proti srsti. Hodně měl spadeno na mě, ale Anička mu zakázala, aby mi cokoli vyčítal. I když ji ty prášky málem zabily, podle ní jí nakonec pomohly, aby se našla. A mně zase pomohly si uvědomit, co je skutečně důležité.
Karolína V. (48), Brno .
