Vdávala jsem se dost pozdě, už mi bylo třicet pět. Ale Ondra byl o deset let mladší než já, takže jsem všem říkala, že tím se to srovná. Samozřejmě, že jsme před svatbou mluvili i o dětech. Chtěla jsem to, bylo jasné, že u mě každým rokem klesá šance, že se to podaří. Na druhou stranu jsem Ondrovi netajila, že se mnou mateřské hormony necloumají, a že pokud on nebude potomky chtít, já na něj tlačit nebudu. Ale také jsem se dítěti nebránila, kdyby chtěl.
Opravdu schopný
Na Ondrovi se mi už od samého začátku líbil jeho zápal pro práci. I když by to do něj spousta jeho spolužáků neřekla, já vždycky věděla, že z něj něco bude. A nemýlila jsem se. Nepříjemné bylo, že jsem občas od některých jeho kolegů pocítila, že mě moc neberou. Koneckonců, byla jsem jen prodavačka. Časem se to obvykle zlomilo. Nejsem hloupá, tvrdím, že člověk se má učit celý život. Taky se podle toho chovám, pořád si rozšiřuji obzory, mám spoustu koníčků, rozhodně jsem nikdy nebyla nějaká puťka. Dlouho nám to klapalo, víc než deset let. Když nad tím zpětně přemýšlím, všechno to začalo, když Ondra změnil práci. Nastoupil u zahraniční firmy, kde měl lepší výhled na postup a víc peněz. Jenže v novém zaměstnání to nešlo úplně podle jeho představ. Zatímco v bývalé práci si ho vážili, tady se na něj dívali, bez ohledu na jeho schopnosti, poněkud svrchu. Viděla jsem, že je nespokojený a nervózní. Snažila jsem se mu to nějak ulehčit, ale nebylo jak. Mně se v té době začalo dařit v jednom z mých koníčků, výrobě keramiky. Nějaké věci jsem prodala, byl o ně zájem, měla jsem spoustu práce.
Pořád byl pryč
Navíc Ondra byl pořád někde na služebních cestách a konferencích, což mělo za následek, že jsme spolu trávili čím dál tím méně času. Zpočátku jsem se snažila být tolerantní, přistupovat k tomu tak, že jeho kariéra má přednost. Když už byl doma tak málo, že mi to přišlo neúnosné, a chtěla jsem o tom hovořit, moc porozumění neprojevil. Tenkrát mě poprvé napadlo, že je něco špatně. Začala jsem si víc všímat, že je pořád nespokojený, chová se divně, nekomunikuje se mnou. Opravdu upřímně jsem se snažila to změnit, ale chvílemi jsem měla pocit, že mluvím s nějakým divným cizincem, kterého vůbec neznám. Tušila jsem, že Ondru žere i něco jiného než práce, ale nenapadalo mě co. Už si nepamatuji, jak k tomu došlo. Bylo to zrovna v ten den, co jsem měla narozeniny. Tak dlouho jsem do něj šila, aby mi řekl, co ho trápí, až z něj vypadla věta, kterou nikdy nezapomenu. „Víš, nemůžu se smířit s tím, že spolu nebudeme mít děti.“ Zasáhlo mě to jako blesk. Děti? Celá léta se o nich nezmínil a najednou lituje, že je nebudeme mít? V hloubi srdce jsem to cítila jako obrovský podraz. Ale bylo mi ho líto, a tak jsem ho začala utěšovat, že třeba ještě není pozdě. Koneckonců nejsem ještě v přechodu.
Zjistila jsem to náhodou
Prášky jsem vysadila už před časem a teď jsem si takříkajíc přestala dávat pozor. Čekala jsem, že se náš život změní k lepšímu. Nestalo se. Ondra měl pořád svoje nálady a pořád nebyl doma. Spali jsme spolu jen občas, takže naděje, že bych otěhotněla byla opravdu nepatrná. Přestávala jsem chápat, proč s tím vlastně začínal. Přišla jsem na to náhodou. Nikdy jsem nebyla žádná stíhačka, neověřovala jsem si, co dělá na služebních cestách. Ten den jsem potřebovala odeslat e-mailem nějaké materiály. Můj počítač si postavil hlavu, tak jsem si řekla, že to pošlu od manžela. E-mail měl otevřený. Překvapilo mě, když jsem tam uviděla jméno jedné jeho bývalé kolegyně. Byla to taková potvora, neměla mě moc v lásce. Jen tak, ze zvědavosti, jsem tu elektronickou poštu otevřela. Asi bych měla říct, že jsem to neměla dělat. Ale otevřelo mi to oči. Těch mailů bylo víc. Vyplývalo z nich, že se mladá paní začala mému muži víc ozývat v době, kdy přišla do jiného stavu a otec jejího dítěte ji opustil. Vylévala si Ondrovi srdce, tu ho požádala aby jí něco přivezl, tu mu naznačila, že ona by pro jeho práci měla větší pochopení. Prostě to na něj hrála. Dáma v nesnázích. Zatímco pro mě nebyl schopný udělat si ani trochu času, ji doprovázel na výlety. Zatímco mně se ze služební cesty pomalu ani neozval, jí poskytoval psychickou podporu.
Zeptala jsem se ho
Chtěla jsem mít jasno, a tak jsem se ho zeptala. V klidu, slušně, bez emocí. V podstatě se zhroutil. Nechci být zlá, ale nejsem si jistá, jestli to nebylo proto, aby se vyhnul vysvětlování a odpovědím. Protože mi pořád jenom zdůrazňoval, že mě má rád a že chce být se mnou, ale o tom, co bylo s kolegyní, mluvit nechtěl. Už je to nějaký čas. Ondra má pořád svoje nálady. Pořád mi tvrdí, že mě má rád a chce být se mnou. Spíme spolu, takže by se mohlo i stát, že bych třeba otěhotněla, i když je jen hodně malá naděje. Otázkou je, jestli by to vůbec bylo k něčemu dobré. Vím totiž, že za tou ženskou jezdit nepřestal, i když to popírá. Nedává si pozor na mobil a já nechci být za hlupáka. Už jsem mu i navrhla rozchod, nechci aby se se mnou trápil, ale o ten nestojí. Nevím, jak se zachovat. Chtěla bych udělat to, co je správné. Nejsem si ale jistá, co to je, a navíc ho mám pořád ráda.
Helena Novotná (48), Frýdecko-Místecko .
