Na balkoně jsem spatřila přízrak

Před pár měsíci jsme se s manželem přestěhovali do nového bytu, odkud byl nádherný výhled na noční oblohu. Kromě hvězd a měsíce jsem však spatřila i jiný úkaz…

Noční oblohu pozoruji velice ráda už odmalička. Mám na to speciální dalekohled a umím rozeznat většinu souhvězdí. Když jsme se s Frantou přestěhovali do nového bytu a byla krásná jasná letní noc, vzala jsem si dalekohled a zachumlaná do deky jsem se posadila na křesílko na balkoně, abych si tu krásu užila.

Také vás může zajímat ...

„Hlavně tu nebuď až do rána a nešmíruj sousedy,“ usmál se Franta a dal mi polibek na dobrou noc. I když to myslel v žertu, něco pravdy na tom bylo. Občas se mi dalekohled stočil i na zcela přízemní věci.

Žena v kabátě

Blížila se půlnoc. Zatímco manžel v ložnici spokojeně oddychoval, já jsem byla fascinována souhvězdími na obloze. Už jsem se chystala, že půjdu taky spát, když jsem dalekohledem zabloudila na balkon protějšího domu.

Seděla tam žena. Zaostřila jsem na ni. Na sobě měla tmavý kabát a v obličeji byla popelavě bílá. Pohled na ni mi naháněl hrůzu.

Byla smutná

Další večer jsem už dalekohled na protější barák namířila cíleně. Viděla jsem, že se v bytě koná večírek. Bylo tam mnoho lidí, ale ženu z předešlého večera jsem mezi nimi neviděla. Až pak najednou jsem ji zase zahlédla, jak sedí v dlouhém kabátě na balkoně.

Byla sama. Nikdo za ní nepřišel. Jakoby se společnosti stranila. V očích měla prázdný smutný pohled. Bylo mi jí líto.

Neviděl ji

Nemohla jsem na ženu přestat myslet. Bylo na ní něco zvláštního. Příští večer jsem Frantovi podala dalekohled a požádala ho, aby se na ni také podíval. „Asi bys to neměla tolik přehánět. Nejspíš už máš vidiny,“ zasmál se a vrátil mi dalekohled. Podívala jsem se na balkon znovu a skutečně – žena tam už nebyla.

Vypařila se

Znovu jsem ženu zahlédla až za týden. Opět stála na balkoně sama a usmívala se, jakoby chtěla na někoho udělat dojem. Jindy to zase vypadalo, že kohosi neviditelného objímá. V dalekohledu jsem ji viděla skoro každou noc.

Jednou večer šla k zábradlí. V ruce držela láhev vína a plakala. Napila se přímo z láhve a pak se naklonila přes zábradlí. Chtěla jsem na ni zakřičet, ale bylo pozdě… Žena zmizela, anebo skočila? Odhodila jsem dalekohled na křeslo a běžela do ložnice vzbudit Frantu.

Pověděla jsem mu, co jsem zrovna viděla. Snažil se mě uklidnit, říkal, že se mi to nejspíš jen zdálo. „Přece vím, co jsem viděla,“ nedala jsem se odbýt a rozhodla jsem se, že k domu půjdu sama.

Stará tragédie

Když jsem tam přiběhla, nic se tam nedělo. Ulice byla tichá a prázdná. To přece není možné, pomyslela jsem si a už jsem se chtěla vrátit, domů, když se ve dveřích náhle objevil starý pán.

Všechno jsem mu vylíčila. Podivně se na mě podíval, ale nevysmál se mi. Pověděl mi, že před několika lety v tom bytě nahoře skutečně žila jedna žena a že z nešťastné lásky spáchala sebevraždu. Její duše tu prý bloudí dodnes…

Jitka Č. (51), Cheb

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...