Každý rok, když jsme v září odjeli na dovolenou, jsme našli naší zahradu očesanou. Měla jsem jasno! Byli to sousedi! Odhalená pravda byla ale nečekaná a překvapující.
Na tu válku se sousedy si pamatuji od dětství. Už moje maminka řešila problém se sousedovic slepicí, která k nám chodila zanášet dírou v plotě, který byl chatrný někde dokonce chyběla plaňka. Celá desetiletí se vlekl spor, kdo ten plot opraví. Sousedi tvrdili, že podle zákona musíme postavit nový my, a naše rodina tvrdila opak.
Když jsem chodila na první stupeň, řešilo se to až na národním výboru. S žádným výsledkem, protože plot tam stál a rozpadal se další dvě desetiletí dál. Maminka předala válečné žezlo mně a já v potyčkách se sousedy pokračovala jako v rodinné tradici. Na rozdíl od mých rodičů a prarodičů jsme s manželem a dětmi jezdili pravidelně každé září, než se rozběhla škola, na dovolenou do Bulharska. Když žila ještě maminka, zahradu s úrodou ohlídala, když tu ale už nebyla, čekala nás po návratu vypleněná zahrada. Všechno, co jsme nestihli sklidit do odjezdu, bylo pryč!
Jak je vytrestat?
Krutě jsme se pokaždé se sousedy pohádali. Nikdo ale nic neviděl, o ničem neslyšel, celá vesnice mlčela jako hrob. Dnes by se daly nainstalovat nějaké kamery, ale tehdy to bylo za minulého režimu. Tak přišel rok, kdy moje nejstarší dcera po maturitě na zdravotní škole nastoupila do nemocnice, blížil se konec prázdnin a s ním naše Zlaté písky. Procházela jsem zahradou a říkala si, jaká to zase bude škoda.
Všechny ty hrušky na stromě a jablíčka! Skončí zavařená u sousedů ve sklepě. A jak jsem tak lamentovala, dcera si mě s potutelným výrazem zavolala k sobě do pokoje. Ukázala mi injekční stříkačku a nádobu s nějakým přípravkem. „Napícháme to do všeho, co tu zůstane,“ šeptala a tvářila se jako babička z Takové normální rodinky.
„Je to hrozné projímadlo!“ Oči se mi rozzářily krutou pomstou, a to už stál vedle mě manžel i mladší syn Kuba. Operace proběhla v noci před odjezdem. Ty nejúžasnější kousky, co se ještě nedaly sklidit, jsme napíchali. Tentokráte si naší úrody, sousedi, neužijete! Se škodolibou radostí jsme ráno nasedli do auta a vyrazili k moři.
Vesnice v karanténě!
Po třech týdnech jsme se blížili k domovu a byli dychtiví, co se dozvíme. Poslední zastávku jsme udělali v městečku nedaleko naší vesnice, abychom si domů nakoupili čerstvé pečivo. A tam se ke mně s očima dokořán přihnala spolužačka ze školy: „Boženo, představ si! To jste měli štěstí!
V naší vesnici řádila nějaká úplavice! Byli tu hygienici až z Prahy!“ Opotila jsem se hrůzou. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, kromě střevních problémů. Nás nikdo nepodezíral, protože jsme se vrátili z dovolené. Díky tomu jsme ale zjistili, že na naší zahradě hodovala polovina vesnice. To proto nikdo nic neviděl ani neslyšel. A paradoxně jedni z mála, kterým nic nebylo, byli naši sousedé, které jsme podezírali.
To poznání bylo tak překvapující, že jsem druhý den ráno omylem sousedku pozdravila na ulici. Lekla se, ale pak mi odpověděla. Od té doby se naše vztahy zlepšily. A ten plot jsme opravili. Jak mi totiž řekl syn, který začal studovat práva, tahle část plotu patřila podle zákona skutečně nám.
Božena (64), Chomutov
