Moje zdravotní problémy byly tak velké, že jsem už ztratila naději, že neskončím na vozíčku. Nepomáhali lékaři ani léčitelé. Až přišel muž, který obě léčebné metody spojil.
Když mi bylo pětadvacet let, sklátil mě na lůžko houser, odborně řečeno lumboischiatický syndrom. Po šest neděl jsem chodila ohnutá na kontroly k lékaři, kde mi píchali injekce. Obrátit se v posteli z boku na bok bylo pro mě šílené utrpení. Houser mě pak navštěvoval pravidelně po pěti, sedmi letech. Rentgeny páteře zprvu nevinné se začaly zhoršovat, až před pěti lety zněly diagnózy jasně - změny meziobratlových destiček s tvorbou výrůstků, skolióza a artróza obou kyčlí. Nebylo mi ani čtyřicet, když jsem začala chodit o holi, bolesti v páteři byly tak příšerné, že sejít z chodníku do vozovky mi působilo nesmírnou bolest. Injekce, prášky, rehabilitační cvičení pod vodou i bez vody mi nepomáhaly, stejně jako ultrazvuk. O holi jsem chodila dál.
Lepila jsem magnety
Přátelé mi z Německa poslali malinké japonské magnety a k tomu knížku Holgera Hannemanna Magnetoterapie. Magnety jsem si přilepila na tělo a s nimi i spala. Výsledek byl ale nulový. Stejně tak mi nepomohly ani různé podušky, náramky a spirály. Až jsem jednou náhodou, bylo to takové zvláštní setkání v parku s paní, která tam chodila běhat, narazila na informaci o lůžkovém oddělení při jakési malé nemocnici ve východních Čechách. Bylo jediné v republice, a tak mě objednali až za půl roku. Po tři týdny , a to dvakrát denně, mě lékař vložil do jakéhosi magnetického válce, který překrýval bederní páteř, kyčle a kříž. Pod lopatky mi dal magnetickou desku. Ze začátku se nedostavovaly žádné výsledky, až po dvou týdnech nastalo mírné zlepšení, ale stále nic moc. Lékař se mě při jedné z návštěv zeptal, zda bych nechtěla vyzkoušet také léčbu energií. Studuje to prý z knih a chtěl by si sílu svých rukou na někom vyzkoušet. Teprve se to učí, a potřeboval by vhodného pacienta. Hůl jsem odhodila Lékař byl obdařený velkým darem. Z jeho rukou do mého těla přecházelo blahodárné teplo. Každou další návštěvu jsem cítila. Už druhý měsíc po absolvování této vynikající léčby jsem dokázala chodit bez hole. Narovnávala jsem se den ze dne lépe a bezbolestněji a dokonce jsem byla schopna začít cvičit. Od té doby jsem jezdila každého půl roku za tímto vzácným lékařem a dnes už to stačí jednou za rok. Chodím bezbolestně, ohýbám se hravě, stání mi nedělá potíže, jako tomu bylo dříve. Zajímavé je, že rentgen je stále velmi špatný, ale mně je to jedno, neboť se cítím zdravě. A to mě neurolog chtěl poslat na operaci páteře!
Josefa (47), Poděbrady .
