Jste už naprosto vyčerpaní a mnohdy frustrovaní. Jste sice zvyklí starat se celý život o druhé víc, než sami o sebe. Přináší vám to často velké uspokojení.
Jindy se ale cítíte poněkud ukřivdění, protože vaši péči stejně nikdo pořádně nedocení. Přesto jste přesvědčeni,že nemůžete přestat, protože bez vás to zkrátka nejde.
Mezery v rolích
Proč to vlastně děláte? Jako malé děti jsme všichni schopni vnímat spravedlnost a rovnováhu ve vztazích kolem sebe, nejprve v nejbližší rodině. Jsme schopni vnímat, když nějaká není naplněna, nebo není naplněna dobře.
Když například jeden z partnerů chybí, může mít dítě přirozenou tendenci zaplnit tuto mezeru samo sebou a začít „dělat partnera“ rodiči. Rodič může chybět skutečně nebo jen emočně. Potom snadno může dojít k otáčením rolí, kdy dítě vlastně dělá rodiče rodiči nebo sourozenci. Pokud rodiče svoji roli nenaplnili dostatečně.
Víc dává než bere
Dítě tak na sebe bere více odpovědnosti a starosti, které mu nenáleží. To mu nabízí pocit důležitosti, může se mu zalíbit role toho, kdo pomáhá a dává. Ale současně mu to často brání v naplňování vlastních vývojových potřeb.
V pozdějším věku a dospělosti může získat pocit zachránce. Přehnané starání se o druhé někdy vede až k syndromu vyhoření. Přesto lidé dál pokračují ve svém samaritánství i v dospělosti. Třeba pro dobrý pocit, že je lepší a morálnější.
Bojí se, že kdyby přestal pomáhat, přijde o tento bonus a ztratí kontrolu nad situací. Přehnaná péče o druhé, na úkor svůj, se však brzy začne vymyklat kontrole. Před totálním zhroucením pak může pomoci návštěva odborného lékaře.
