Na chlapy jsem nikdy moc štěstí neměla. Nejspíš proto, že jsem si vždy neomylně vybrala toho největšího frajera, a to moc spolehliví partneři nejsou. S jedním takovým jsem si v osmadvaceti pořídila dceru Julii, a když se narodila, vzali jsme se. Nebylo to dobré manželství a také vydrželo jen tři roky. A pak jsem poznala Petra. Byl o tři roky mladší, ale v hlavě to měl všechno srovnané. Vypadalo to, že nás má opravdu rád, mě a Julinku, a chce se o nás postarat. Vzali jsme se po půlroční známosti a do dvou let se nám narodil syn Matyáš. Poprvé v životě jsem byla skutečně šťastná.
Před Vánocemi
Naše štěstí skončilo, když bylo Julii patnáct a Matyáškovi osm. Už nějaký čas jsem viděla na Petrovi, že není ve své kůži. Jenže vždycky, když jsem z něj chtěla vypáčit, o co jde, nějak se vykroutil. Pak přišel víkend před Vánocemi. Právě jsme pili po večeři kávu, když mi oznámil, že na svátky se mnou a s dětmi nebude. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek, a začala se mi točit hlava. Položila jsem třesoucí se ruce na stůl. A zeptala se ho, kde tedy bude. „Chci být na svátky s Terezkou. Jsme spolu už půl roku. Řekl bych ti to dřív, ale bál jsem se že jako obvykle budeš dělat scény. Musíš uznat, že nám to už dlouho neklape. Nemáme si co říct, ty jsi pořád kvůli něčemu naštvaná, nic spolu pořádně nepodnikáme. Samozřejmě mě to mrzí kvůli dětem, ale je to tvoje chyba. Koneckonců Julie i Matyáš už jsou dost velcí, aby rozhodli, jestli chtějí být s tebou, se mnou, nebo to budou střídat.
Nebylo co zachraňovat
Musím říct, že na scénu jsem v sobě nenašla energii. Navíc Petr se téměř okamžitě zvedl a odjel za svou novou, tedy pro mě novou, láskou. Pár dní jsem probrečela, volala, psala e-maily a přemýšlela, jak náš vztah zachránit. Pak mi došlo, že zachraňovat není co. Ostatně s tím, jak se zachoval, bych s ním stejně moc dlouho nevydržela. To ale neznamená, že by pro mě rozvod byl pohodová záležitost. Navíc Petr si neodpustil udělat ze mě tu špatnou. Ani pokud jde o děti, nehrál fér. Přetahoval je na svou stranu tím, že jim všechno dovolil, kupoval jim, na co ukázali. I přesto jsem přistoupila na střídavou péči.
Pustil dceru na diskotéku
Moje nekonečná noční můra začala jednu sobotu. Julie byla u Petra a ten ji, jako obvykle, pustil na diskotéku. Já to tušila. Ale co jsem s tím mohla dělat? Hádala jsem se kvůli tomu s Petrem i s dcerou, ale byla jsem leda tak za pitomce. Těsně před půlnocí mi zazvonil mobil. Už jsem spala, chvíli trvalo, než jsem ho zvedla. Volala mi Julie. Prý se pohádala s kamarádkou, která ji měla odvézt a Petr jí nebere mobil. Jestli bych pro ni nepřijela a neodvezla ji k Petrovi. Pro mě to znamenalo najet sto dvacet kilometrů. Řekla jsem jí, že jsem unavená, moc daleko a že je přece u Petra. Když ho nevzbudí, ať si vezme taxík a nechá si ho od něj proplatit. Nebyla nadšená, řekla mi, že moc ochotná nejsem, ale že tedy zavolá znovu Petra.
Věděla jsem, že je zle
Ráno mě vzbudilo zvonění u dveří. Když jsem uviděla policisty, podlomila se pode mnou kolena. Julie se Petrovi nedovolala a za taxík se jí nechtělo utrácet. Sedla proto do auta ke spolužákům, kteří jeli do stejné vesnice. Bohužel, řidič byl opilý, stejně jako spolujezdec. Situace, před kterou jsem ji vždycky varovala. Za vesnicí vyjeli ze zatáčky a na louce se auto několikrát přetočilo. Julie byla mrtvá na místě, spolujezdec zemřel cestou do nemocnice. Řidič vyvázl bez zranění, další dvě dívky byly zraněné lehce. Zhroutila jsem se, nebyla jsem ani na pohřbu. Petr toho podle využil. Vzal si syna k sobě a začal ho přesvědčovat, že za Juliinu smrt mohu já a že jsem nezodpovědný blázen. Když mě pustili z léčebny, jela jsem si k exmanželovi syna vyzvednout. Odmítl se mnou mluvit. Petr si mě pak vzal stranou. „Copak to nechápeš? Nemůžeš se o něj starat. Tvoje dcera zemřela kvůli tobě. Kvůli tomu, že jsi jí odmítla pomoc. Kdybys nebyla tak sobecká a líná, mohla ještě žít. Myslíš, že by takovému člověku někdo svěřil dítě? A byla jsi v blázinci. Víš, jak se budou ostatní děti Matyášovi posmívat, že má matku cvoka? Která navíc zabila svou dceru? Nemůžeš po něm chtít, aby se k tobě vrátil. Nedovolím, abys mu zničila život.“
Vzal mi i syna
Věděla jsem, že není v právu. Že nemá pravdu a chce mi jen ublížit. Ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. Než jsem dojela domů, byla jsem úplně na dně. Soud nakonec Matyáše svěřil Petrovi. Zůstala jsem sama, s vinou za dceřinou smrt. Nemine den, abych se neptala, proč se to všechno stalo zrovna mně. Nemám sílu to skončit a nemám sílu jít dál. Nejsem si jistá, že to vůbec jde. Život už je pro mě jen přežívání. Jiřina (53), Prostějov .
