Každá doba si žádá svoje a ta dnešní vyžaduje improvizaci! Nedostatek látek na roušky mě dohnal k zoufalému kroku. Rozstříhala jsme svoje svatební šaty!
Vdávala jsem se mladá a úplně nezkušená. Svého nastávajícího jsem sice měla celkem ráda, ale žádná láska jako z románu to rozhodně nebyla. Coby dcerka hospodáře jsem si nemohla moc poroučet. Táta, kterému jsem musela vykat, mi ženicha vybral a sňatek domluvil. V době, kdy ve městě vládl pokrok a emancipace, u nás na vsi jakoby se čas zastavil. Platily staré pořádky!
Rodiče nás zavrhli
Přivdala jsem se do sousední vesnice, ale neměla se špatně. Můj muž byl naštěstí hodný a moderní. Nebránil mi dokončit vzdělání a dokonce jsme, po vzájemné dohodě, s dětmi nijak nespěchali. Staří rodiče z obou stran sice spokojení nebyli, ale co mohli dělat! Nakonec jsme se s Milanem odstěhovali do města. Od té chvíle jsme se pro obě rodiny stali zrádci a dlouhé roky s námi nikdo nepromluvil! Oba jsme byli mladí a pracovití. Koupili jsme si auto a jezdili do východního Německa k moři. Považovali jsme to za nejvyšší luxus! Později se nám narodili dva kluci a žili jsme celkem normálně, jako všichni. Rodina, práce, škola a nějaké ty dovolené a víkendy u rybníka. Naši synové vyrůstali jako dvojčata a také tak vypadali. Stihla jsme je totiž porodit během jediného roku, jednoho začátkem ledna a toho druhého přímo na Štědrý den.
Uměla jsem ušít skoro vše
Žádný z prarodičů se na ně nepřijel podívat, přestože jsme je zvali a posílali i fotky. Ale nestěžuji si. Naše vztahy se urovnaly hodně pozdě a nikdy nebyly úplně růžové. Asi ani nemusím říkat, že jsme nic nezdědili a naše děti také ne. S manželem jsme si vždy umiňovali, že my budeme jiní. Snažili jsme se mít s dětmi a později vnoučaty co nejlepší vztahy a to se nám povedlo. „Mami, viď že mi upleteš dlouhou šálu, prosil mě kdysi syn a teď to vnučka téměř na slovo zopakovala. Jen nechtěla, abych pletla, ale šila. Roušky! Souhlasila jsem. Času bylo dost a šít jsem uměla celkem obstojně. Vždyť v době nedostatkového zboží jsem si musela poradit i s oteplovačkami a košilemi! Kluci toužili po takové té country. „No klidně, ušiju, ale asi nebudu mít žádnou vhodnou látku,“ posteskla jsem si a čekala nějakou radu. Té se mi ale od mojí milované vnučky nedostalo.
Látek stále nebylo dost
Vnučka jen pokrčila rameny a odhopkala. Navzdory věku, bylo jí už přes dvacet, pořád poskakovala. Chvíli nezůstala v klidu! Občas jsem z ní byla trochu nervózní, ale tahle její vlastnost jí přivedla k profesi tělocvikářky. Všechno zlé je prostě k něčemu dobré! Do těch roušek, kterých bylo všude potřeba víc než dost, jsem se chtěla pustit okamžitě. Začala jsem prohledávat všechny skříně a hledat něco vhodného, z čeho bych je mohla ušít. Manželovy košile, postarší povlečení. Bylo toho stále málo! Na takovou roušku, když se nařasí a ještě se nastříhají proužky na tkalouny, se spotřebuje celkem dost látky. Nedalo mi to a šla se podívat na půdu. Zde, ve staré skříni, visely moje padesát let staré svatební šaty! Byly krásné. Zachovalé, jako by se jich čas ani netknul. Také aby ne. Měla jsme je na sobě přece jen jednou!
S těžkým srdcem jsem popadla nůžky
Byly ušité na způsob slavnostního kroje z naší oblasti. Několik spodniček a hodně nabíraná sukně, pod tou vrchní ještě nějaké kapsy. „To by bylo roušek!“ ozval se za mnou hlas mého muže. Vůbec jsem o jeho přítomnosti nevěděla. Hrozně jsme se lekla! Zabouchla jsem dveře skříně a chytla se za srdce. Bušilo mi jako o závod! „Snad nechceš, v téhle těžké době, si tady syslit tolik látky?“ ptal se a už se dobýval do skříně. Já ale nemohla dát tak vzácnou věc vniveč! Chvilku jsme se o ta dvířka přetahovali, ale Milan byl samozřejmě silnější. Popadl šaty a hnal se s nimi dolů do kuchyně. Zde, ve světle, jsme si je společně znovu prohlédli. Slzy mi vstoupily do očí. To když jsem si vzpomněla na svatbu, rodiče i to jak, jsme byli oba mladí. Měli jsme celý život před sebou. Kam se všechny ty roky poděly?
Máme nový společný koníček
Milan, jakoby mi četl myšlenky: „No, teď mají život před sebou naše vnoučata. Tak snad nebudeš litovat nějakých starých šatů? Já ti je vyfotím…“ A tak jsem vzala nůžky a šaty pěkně rozstříhala. Hlaďoučká pevná a hustá bavlna udělala i po všech těch letech dobrou službu. Z šatů jsem našila skoro sedmdesát roušek! Rozdala jsme je rodině i známým. „Babi, hádej, co mi dneska přišlo poštou?“ vykřikla vnučka hned mezi dveřmi a za sebou táhla po zemi nějaký obrovský balík. Než jsem stačila odpovědět, vykřikla: „Krásná látka! Objednala jsem ji na internetu a teď dorazila! Můžeš šít a šít! Na cestě je další!“ A tak šiju a šiju. Roušky potřebují přece všude a já mám času dost! Manžel mi pomáhá navlékat tkalouny a žehlit. Už přemýšlíme, co budeme dělat, až ty roušky nebudou potřeba. Se šitím se totiž nechceme rozloučit, začalo nás moc bavit!
Anežka T. (71 let), Olomoucko
