Chystala jsme se dát výpověď, už jsem nemohla snášet šikanu mojí nadřízené. Potom se vše změnilo a ze mě se stala chůva jejích tří malých dětí!
S manželem jsme oba pracovali ve stejném podniku, ale často se za celý den ani nepotkali. On byl řidič a já mistrová ve výrobě. Těžko říct, kdo z nás na tom byl hůř. On, taková ta děvečka pro všechno. Hodně nadřízených a nikdo spokojený. Když vyhověl jednomu, druhý se zlobil a třetí rovnou nadával a vyhrožoval.
Zasedla si na mě
Já na tom nebyla lépe. Ženským pod sebou jsem se nezavděčila a vrchnosti také ne. Když odcházel můj starý šéf do důchodu, radovala jsem se. „Nikdo horší už nemůže přijít,“ říkala jsem si, ale moc se pletla. Přišla ženská, celkem mladá a na pohled sympatická. Už druhý den ale bylo jasno. „Je tu nepořádek. Zmatek. Já to tady vyčistím!“ vyhrožovala hned na prvním setkání a jakoby nic rozdala pár výpovědí. Další prý budou následovat! Začalo mi peklo. Do práce jsem musela chodit skoro o hodinu dřív a odcházela o hodinu později. Samozřejmě zadarmo! „Jestli se vám něco nelíbí, nikdo vás tu nedrží,“ řekla mile, když jsem se ptala na proplacení přesčasů. Neměla jsem to dělat, protože od té doby na mě měla šéfka spadeno.
Raději do důchodu než trpět v práci
Jednou jsem neměla správně vyplněný výkaz, podruhé zase špatně nasazený šátek. V potravinářství totiž byly povinné takové ty síťované šátky, aby nikomu nepadaly vlasy do cukrovinek. Každý den jsem prožívala stres. Začaly mi padat vlasy a potom bolet žaludek. Objevil se mi vřed a potom i žlučníkové kameny! „Máš to zapotřebí? Jdi do předčasného důchodu. Těch pár stovek, co ti seberou, nás nezabije!“ přemlouval mě manžel a já pomalu sepisovala výpověď. „No, myslím, že se nemusíte ukvapovat. Já asi brzy odejdu a budete mít ode mě pokoj,“ řekla mi šéfová tak nějak smutně, když jsem jí tu svoji výpověď podávala. Ani jsem jí nemusela říkat, že je to kvůli ní… Tón, který zazněl z jejího hlasu, se mi vůbec nelíbil. Překvapil mě! Slyšela jsem v něm zoufalství a vyčerpanost.
Nebyla až tak zlá
Z ničeho nic mi bylo téhle protivné ženské skoro líto, přestože mi neudělala nikdy nic dobrého. Zarazila jsem se a s trochou přemáhání se jí zeptala, co se stalo. Proč by měla odejít? Šéfka se na mě zadívala. Zkoumavě. Jako by se rozhodovala, zda se mi má svěřit, nebo mě vyrazit ze dveří. Nakonec si povzdychla: „Víte, každý mě tu bere jako zlou megeru. Ale já svoji pozici musím denně obhajovat, abych také nepřišla o zaměstnání. Mám tři malé děti a jsem na ně úplně sama. Teď je ta moje nejmladší moc nemocná a já s ní budu muset zůstat doma. Vůbec nevím, jak to všechno utáhnu!“ Na to jsem neměla co říct. Najednou jsem viděla šéfku v úplně jiném světle. Bylo mi jí líto ještě víc. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a později jsem všechno převyprávěla manželovi. I on jen krčil rameny. V jednom ale měl jasno. Měla jsem odejít z práce stůj co stůj!
Odešli jsme oba
„Víš co, já odejdu taky. Mám už toho všeho dost! Budeme spolu doma a užívat si klidu!“řekl rezolutně a dal se, po mém vzoru, také do sepisování výpovědi. Náš společný odchod měl být rychlý. Dohodou, hned na konci měsíce! Těšila jsem se, ale stále jsem musela myslet na svoji šéfku. Moje nenávist byla ta tam! „Romane, něco mě napadlo. Teď, když budeme spolu v tom důchodu, co kdybychom té mojí šéfce trochu pomohli?“ zeptala jsem se opatrně manžela a on na mě zůstal mlčky civět. Jakoby vůbec netušil, o čem to mluvím. Dřív, než mi stačil vypočítat všechny moje nenávistné řeči, jsem ho předběhla: „Já vím, co mi chceš říct. Ale ona je v těžké situaci! Možná by byla i hodnější, kdyby jí někdo pomohl…“ Potom jsem seznámila manžela se svým plánem. Budou z nás hlídací prarodiče!
Pomohli jsme šéfce i sobě
„No já nevím, takové řešení mě vůbec nenapadlo! A kolik bych vám musela platit?“ zeptala se mě nedůvěřivě, když jsem jí to u ní v kanceláři navrhla. Domluvila jsem si s ní na ten den schůzku a ona určitě předpokládala, že se chci vrátit do práce. Že mě to doma přestalo za těch krátkých pár dnů bavit! Svojí otázkou mě nicméně zaskočila. O penězích za hlídání jsem vůbec nepřemýšlela. Spontánně jsem vyhrkla, že nic. Že to měla být od nás jen pomoc, nikoli placená brigáda! Šéfce se zalily oči slzami. Přikývla a dodala: „A já na vás byla jako pes…“ Z mojí nečekané nabídky byla nadšená. Hned večer jsme se šli s manželem na holčičky podívat. Padli jsme si všichni do oka. Hlavně manžel jim učaroval. Vždyť, kdo z nás by nechtěl tak hodného dědu? A tak máme hned tři krásné skoro vnučky. Nenudíme se. A naši bývalí kolegové jsou také šťastní. Z dračice se totiž stala docela hodná ženská!
Alžběta T., 62 let, Tachov
