Vzali jsme si pejska z útulku. Takoví bývají vděční, ten náš se nám ale odměnil mnohem víc než svou lásku a oddaností.
Psa jsem nejdřív nechtěla
Když bylo naší Janičce asi devět let, přemlouvala nás, abychom jí dovolili pořídit si psa. Zpočátku jsem z toho přání moc nadšená nebyla, zvíře je velký závazek na spoustu let a obávala jsem se, že jí za čas přestane bavit a všechna starost o něj zůstane na mně.
Ale Janička prosila a slibovala, že se o něj bude starat, a já se nakonec přece jen nechala obměkčit. Zvlášť když se manžel Jirka přimlouval, že je dobré, aby se dítě naučilo mít za někoho zodpovědnost. A tak jsme se jednoho vydali do útulku.
Mně i Jirkovi se tam moc líbil jeden retrívr, byl takový klidný, jenže Janička najednou přiběhla k jinému kotci, kde pobíhal takový obyčejný voříšek. Strkal čumák skrz mříže a poskakováním a kňučením se dožadoval pozornosti.
Bylo rozhodnuto
Mně se ta pouliční směs vůbec nelíbila, pejsek navíc vypadal, že jen tak neposedí a bude s ním velká práce. Jenže Janička už jiného nechtěla, do Žolíka, jak se jmenoval, se okamžitě zamilovala, a tak jsme to nakonec s manželem vzdali.
Konec konců, má to být její pes. Cestou domů jsem byla trochu zklamaná a trochu jsem se bála – v duchu už jsem viděla všechny ty rozkousané boty, roztrhané polštáře na sedačce a poškrábané dveře. Moje katastrofické scénáře se však naštěstí nevyplnily.
Žolík se choval kupodivu vzorně a stal se pro Janičku nerozlučným parťákem. Oddechla jsem si a taky mě těšilo, že Janička se o něj opravdu zodpovědně stará. Chodili spolu na dlouhé procházky, učila ho aportovat a další věci a Žolík ji na slovo poslouchal.
Statečný zachránce
Jedno nedělní dopoledne šli zase spolu ven. Přišel čas oběda a Janička se stále nevracela. Nepřišlo mi to moc divné, asi se zabrala do hry, myslela jsem si a už jsem si připravovala, co jí řeknu, až se vrátí. Sedli jsme si k obědu, když najednou jsme uslyšeli štěkot. Za dveřmi pobíhal Žolík a Janička nikde.
Manžel pro něj šel, že ho pustí domů, ale Žolík stál pořád na prahu a štěkal na něj. Pak ho chytil za kalhoty a táhl ven. Mysleli jsme, že si chce hrát, pak nám ale došlo, že přišel sám. Začala jsem se bát, že se Janičce něco stalo a Žolík určitě chce, abychom šli s ním.
A tak jsme vyběhli a Žolíkem, když viděl, že jsme mu porozuměli, vystřelil jako šíp. Měli jsme co dělat, abychom mu stačili, ale občas se zastavil, počkal na nás a běžel děl. Asi po kilometru jsme dorazili na pole k velkému stohu.
To už jsme slyšeli pláč. Manžel rychle vyšplhal nahoru a Janičku objevil. Ležela přimáčknutá jedním z balíků slámy a plakala. Vysvobodili jsme ji, Jirka ji vzal do náruče, odnesl domů a pak jsme ji odvezli do nemocnice. Odnesla to zlomenou nohou a dali jí sádru. Nakonec to dobře dopadlo, a to jen díky Žolíkovi. Od té doby na něj nedám dopustit. Vděčíme mu přece za život naší dcery.
