Vděčný pes zachránil život naší dceři

Vzali jsme si pejska z útulku. Takoví bývají vděční, ten náš se nám ale odměnil mnohem víc než svou lásku a oddaností.

Psa jsem nejdřív nechtěla

Také vás může zajímat ...

Když bylo naší Janičce asi devět let, přemlouvala nás, abychom jí dovolili pořídit si psa. Zpočátku jsem z toho přání moc nadšená nebyla, zvíře je velký závazek na spoustu let a obávala jsem se, že jí za čas přestane bavit a všechna starost o něj zůstane na mně.

Ale Janička prosila a slibovala, že se o něj bude starat, a já se nakonec přece jen nechala obměkčit. Zvlášť když se manžel Jirka přimlouval, že je dobré, aby se dítě naučilo mít za někoho zodpovědnost. A tak jsme se jednoho vydali do útulku.

Mně i Jirkovi se tam moc líbil jeden retrívr, byl takový klidný, jenže Janička najednou přiběhla k jinému kotci, kde pobíhal takový obyčejný voříšek. Strkal čumák skrz mříže a poskakováním a kňučením se dožadoval pozornosti.

Bylo rozhodnuto

Mně se ta pouliční směs vůbec nelíbila, pejsek navíc vypadal, že jen tak neposedí a bude s ním velká práce. Jenže Janička už jiného nechtěla, do Žolíka, jak se jmenoval, se okamžitě zamilovala, a tak jsme to nakonec s manželem vzdali.

Konec konců, má to být její pes. Cestou domů jsem byla trochu zklamaná a trochu jsem se bála – v duchu už jsem viděla všechny ty rozkousané boty, roztrhané polštáře na sedačce a poškrábané dveře. Moje katastrofické scénáře se však naštěstí nevyplnily.

Žolík se choval kupodivu vzorně a stal se pro Janičku nerozlučným parťákem. Oddechla jsem si a taky mě těšilo, že Janička se o něj opravdu zodpovědně stará. Chodili spolu na dlouhé procházky, učila ho aportovat a další věci a Žolík ji na slovo poslouchal.

Statečný zachránce

Jedno nedělní dopoledne šli zase spolu ven. Přišel čas oběda a Janička se stále nevracela. Nepřišlo mi to moc divné, asi se zabrala do hry, myslela jsem si a už jsem si připravovala, co jí řeknu, až se vrátí. Sedli jsme si k obědu, když najednou jsme uslyšeli štěkot. Za dveřmi pobíhal Žolík a Janička nikde.

Manžel pro něj šel, že ho pustí domů, ale Žolík stál pořád na prahu a štěkal na něj. Pak ho chytil za kalhoty a táhl ven. Mysleli jsme, že si chce hrát, pak nám ale došlo, že přišel sám. Začala jsem se bát, že se Janičce něco stalo a Žolík určitě chce, abychom šli s ním.

A tak jsme vyběhli a Žolíkem, když viděl, že jsme mu porozuměli, vystřelil jako šíp. Měli jsme co dělat, abychom mu stačili, ale občas se zastavil, počkal na nás a běžel děl. Asi po kilometru jsme dorazili na pole k velkému stohu.

To už jsme slyšeli pláč. Manžel rychle vyšplhal nahoru a Janičku objevil. Ležela přimáčknutá jedním z balíků slámy a plakala. Vysvobodili jsme ji, Jirka ji vzal do náruče, odnesl domů a pak jsme ji odvezli do nemocnice. Odnesla to zlomenou nohou a dali jí sádru. Nakonec to dobře dopadlo, a to jen díky Žolíkovi. Od té doby na něj nedám dopustit. Vděčíme mu přece za život naší dcery.

Jana (48), Vysočina

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...