Ve dvou se to lépe táhne

Nechtěla jsem přidělávat dětem starosti, tak jsem spojila síly se stejně nemocnou kamarádkou a bojovaly jsme s nemocí tajně. Společně jsme nakonec zvítězily.

Vždycky jsem si říkala, že rakovina je děsná věc, ale že bych jí mohla dostat, o tom jsem nepřemýšlela.
Jenže když jsem si před sedmi lety zašla k lékařce, protože jsem se cítila stále unavená, bylo najednou všechno jinak. Stačilo mi, jak se zatvářila moje doktorka, když mě uviděla.

Posílala mě okamžitě na vyšetření.Je zvláštní, že jsem nemyslela na to, co bude se mnou, ale spíš, co to udělá s rodinou. Vždycky jsem se ze všech sil snažila, ušetřit je starostí. 
Byla středa, rozhodla jsem se počkat do víkendu. Pozvala jsem děti s jejich rodinami na oběd a v duchu se připravovala, jak jim to oznámím.Když jsme dojedli, šla si vnoučata hrát na zahradu.

Také vás může zajímat ...

Sledovala jsem je, jak se smějí, jak zeťák šprýmuje, jak dcera se švagrovou probírají kroužky svých dětí. Manžel se tvářil nemocně. Když se ho dcera zeptala, zda mu něco není, zahekal a vzdychnul.Dělal to vždycky, i když mu nic nebylo. Já ale byla ta, co byla vždy při síle. Nedokázala jsem jim zkazit tu krásnou neděli.

V tu chvíli jsem pochopila, že to nedokážu nikdy…

Spolu na jedné lodi

Při pobíhání po vyšetřeních jsem potkala paní, která na tom byla stejně, jako já.Před sebou jsme si neměly co skrývat. Vzájemně jsme si vyprávěly o své nemoci, o svých pocitech z léčby. Společně jsme chodily na chemoterapie a žertovaly o tom, jak to uděláme, až nám vlasy vypadají.

Vybíraly jsme si v obchodě paruky, a hrozně jsme se tomu smály.Vlastně jsem se dlouho tak nenasmála, jako s Alenkou. Ona totiž také doma nic neřekla. Starala se o nemocnou maminku, a taková zpráva mohla být pro její srdíčko fatální.

Začaly jsme chodit do divadla, kam manžel už dávno nechtěl, na varhanní koncerty do kostela a pak i na mše.Nikdy jsem nebyla věřící, ale najednou mě ta blízkost boha uklidňovala. Najednou jsem měla dokonce dojem, že se cítím líp. Moc jsme si s Alenou užívaly každého momentu, každé maličkosti.

Psychika je mocná.Věřím tomu, že díky tomu porozumění a smíchu, kterým jsme nešetřily, jsme to těžké období obě zvládly a zhoubnou nemoc porazily. Dnes už je tomu pět let, a teprve před rokem se o mé nemoci dozvěděla dcera, když nastoupila do nemocnice jako zdravotní sestra.Celá rodina to dodatečně obrečela, ale mě to už nevadilo, protože jsem věděla, že to jsou slzy štěstí.

Jindřiška (62), Pardubice .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...