Tomu místu se říká začarované. Lidé tu prý snadno zabloudí. I mně se to s dětmi stalo.
Tehdy mě pozvala kamarádka na svou chalupu v horách. Trávila tam se svými vnuky celé léto, a tak se rozhodla, že bych jí mohla pobyt zpestřit návštěvou se svými vnoučátky. Hned druhý den jsme vyrazily na procházku do skal, kde děti hledaly kamínky. Vystavovaly jsme je sluníčku, abychom z nich pak čerpávaly energii. Večer, když děti usnuly, jsme si kameny přikládaly na tělo, a ráno je při další procházce vhodily do potoka, aby se zase očistily. Jednou jsme na svých cestách došly až k místu, které bylo, podle slov kamarádky, začarované. Mezi místními se o něm vyprávěly prapodivné historky. Už se připozdívalo. Dál jsme pokračovaly ve své trase a mířily hlouběji do skal. Byly jsme přesvědčené, že se dokonale orientujeme. Vůbec nedokážu pochopit, jak jsme mohly zabloudit. Jako bychom překročily nějaký bludný kořen. Nemohly jsme se ze spleti cestiček vymotat. Je neuvěřitelné, jak rychle se začne v lese stmívat. Děti už byly unavené, ukňourané a protivné.
Objevilo se světýlko
Jak jsme se tak šplhaly, najednou jsem uviděla namodralé světélko. Vynořilo se z praskliny ve skále a mihotalo se nedaleko nás. Když jsme se k němu přiblížily, začalo se pohybovat. Jakmile jsme se zastavily, zastavilo se také, jako by čekalo. Při dalším kroku se zase uvedlo do pohybu. Fascinovaně jsme na něj hleděly, i děti ztichly. „Babičko, co to je?“ Zeptala se mě Verunka. Já ale nedokázala odpovědět. To namodralé světlo bylo mnohem větší, než bývají světlušky. Jako by to byl nějaký svítící ptáček nebo malá bytost? Kamarádka vykročila proti světlu. Opět se pohnulo kupředu. Dokonale reagovalo na náš pohyb. Drželo si od nás přesnou vzdálenost. Jaký jev tohle může být? Říkala jsem si v duchu, protože jsem si nechtěla připustit, že by to opravdu mohlo být něco živého – nebo dokonce nějaká nadpřirozená bytost.
Zavede nás do bažin?
Vykročily jsme za světýlkem. Vedlo nás cestou ze skal a pak lesem. Nedalo se nemyslet na to, zda se v okolí nenachází nějaká bažina, kam by nás zavedla zlá bludička, abychom se utopily. Hned vzápětí tuhle myšlenku vyřkla moje vnučka. Kamarádka s nejistotou v hlase odpověděla, že si žádnou tůň v okolí nevybavuje, ale stoprocentně si tím jista není. Tma přišla rychle. A byla černočerná. Na nebi nebyla jediná hvězdička. A my šlapaly za světýlkem kdoví kam... Všude jen samý les. Světýlko se najednou zastavilo a začalo stoupat vzhůru. Před námi se objevila louka. A na jejím konci několik osvětlených chaloupek. Doklopýtaly jsme k prvnímu obydlí a zaklepaly na dveře. Měly jsme štěstí. Lidé tam byli tak hodní, že nás dovezli autem k chalupě kamarádky. Byla pěkně daleko. Dodnes nevím, jak se nám podařilo takový kus cesty ujít. Ať už bylo to světýlko cokoliv, byly jsme mu s kamarádkou vděčné, že jsme nemusely s dětmi nocovat v lese. Tu noc jsem spaly všichni jako dudek, a na začarovaná místa a bludné kořeny už pro jistotu věříme.
Lucie (47), Jičín .
