Honzův vztah ke mně mi sice imponuje, poslední dobou ale začínám mít obavy, že to přehání. Určitě to vadí jeho přítelkyni. Bojím se, že nám zůstane na krku.
Můj jediný syn byl vždycky moc hodný, tichý, slušný, mluví jen spisovně. S manželem jsme si říkali, že jsme ho dobře vychovali. Byli jsme rádi, že od nás po škole, když začal pracovat a osamostatnil se, nikterak nepospíchal.
Užívali jsme si každého dalšího roku s ním. Co když s námi už za rok na Vánoce nebude? Najde si dívku a založí si vlastní rodinu? Do třiceti to bylo super, když se ale blížil jeho třiatřicátý rok, a stále nám nepředstavil žádnou vážnou známost, začala jsem cítit obavy a manžel taky. Paradoxně nastal čas, kdy jsme jej nenápadně vypuzovali z domu do společnosti a dokonce jsem mu začala nahánět nezadaná děvčata na vdávání, a nakonec i ty rozvedené s děckem.
Dala jsem na modlení
Konečně si našel Aničku. Hodnou holku z naší vesnice, její rodiče i prarodiče jsme znali. Tak jsem se radovala, až jsem z toho začala chodit do kostela a dala na modlení. Našlapovali jsme s mužem kolem nich a čekali, kdy konečně řeknou, že se budou brát nebo dokonce – že se musí vzít! Po víc jak roce nám oznámili, že spolu zkusí bydlet.
Jásali jsme s manželem, šampaňské teklo proudem. Našli si malý byt, zařídili ho a spustili novou etapu života. A až v tu chvíli mi začalo docházet, jak to Honza má. Denně se mnou musel mluvit i desítky minut po telefonu. Denně chodil nejdřív z práce k nám a pak domů k přítelkyni. Každou neděli přišel na oběd. Neexistovalo, aby vynechal.
Zůstane nám na krku?
Vidím Aničce na očích, jak už toho má dost. Za celý rok, co bydlí spolu, nebyli nikde na víkendovém výletě. Prý by mi to nikdy neudělal. Párkrát jsem zkusila sama vymyslet pro ně výlet, ale dopadlo to tak, že přijel autem v sobotu ráno před náš dům a musela jsem jet s nimi. Srdce se mi zastavilo hrůzou, když jednou na nedělní oběd dorazil sám.
Anička se prý omlouvá. Třesu se hrůzou, že se rozejdou, pokud něco nevymyslím. K synovým třiatřicetinám jsme jim s manželem pořídili zájezd k moři, syn ale volal každý den ráno, v poledne, večer, psal maily a posílal mi srdíčka, kytičky a andělíčky v chatu na facebooku. Možná bych i uvítala, kdybychom se s Honzou pohádali a chvíli spolu nemluvili. Ta jeho závislost na mně mě děsí.
Libuše (63), Uherské Hradiště
