Důsledky některých skutků v minulosti dokážou znepříjemnit život i dalším generacím.
Už od mládí jsem věděla, že ze strany otce existuje v našem rodě pověst o jedné kletbě. Došlo k ní už někdy v osmnáctém století. Jeden z otcových předků se dopustil nespravedlnosti vůči jedné staré ženě.
Bohužel ovládala černou magii a vyslovila prokletí pro celé další generace. Podle té kletby se každý prvorozený syn v našem rodě nemohl dožít déle než pětadvaceti let!
Hrál si na hrdinu
Pokud by býval někdo chtěl brát tu historku jako smyšlenou pohádku, fakta by ho přesvědčila o opaku. Ve všech generacích pak docházelo k nečekaným a tragickým úmrtím synů, kteří se narodili jako první. Pokud v rodině přišla na svět nejdříve dcera, nic se nestalo.
Tahle kletba zasáhla i mě osobně. Měla jsem dva starší bratry, Honzu a Tomáše. Ti o kletbě také věděli. Honza byl starší, a tedy spadal do té ohrožené kategorie. Vždy si hrál na hrdinu a holedbal se, že on prokletí odolá.
Přesto jsme na něm vždy viděli, že se cítí nejistě – tím víc, čím rychleji se blížil pětadvacátý rok jeho života. Hrál si tak trochu na sebejistého frajera a dokonce si udělal metr na odpočítávání, takový, jaký mívali vojáci na vojně.
Jednoho dne jsme se dozvěděli šokující zprávu: Honzu srazilo auto na přechodu pro chodce, kde měl zelenou. Skončil v nemocnici s devastujícími poraněními. Dlouho ho udržovali v umělém spánku. Prognóza nebyla vůbec dobrá.
Bylo mu čtyřiadvacet let a dva měsíce, když jeho srdce navždy dotlouklo. Mnou a Tomášem to otřáslo natolik, že jsme se na Honzově pohřbu shodli na jedné věci: nebudeme se vdávat a ženit a zakládat rodiny. Věřili jsme, že by to v případě prvorozeného syna dopadlo opět tragicky, jako mnohokrát předtím.
Musela jsem riskovat
Zákon schválnosti funguje a nedlouho poté jsem se zamilovala, a to tak moc, že jsem s Alešem chtěla být napořád. Brzy jsem mu řekla o rodinném prokletí. Nejprve to nebral vážně, ale potom ho historie přesvědčila. I přesto to chtěl riskovat a založit se mnou rodinu.
Nakonec mě přemluvil alespoň ke svatbě. Otěhotněla jsem pak neplánovaně. Byla jsem z toho ve stresu. V den, kdy jsem se měla podle ultrazvuku dozvědět pohlaví miminka, jsem se cítila skoro na omdlení.
Nikdo si neumí představit tu radost, když vyšlo najevo, že čekám holčičku. Věděla jsem, že mě kletba mine. Narodila se mi zdravá dcerka, ze které mám radost i dnes po letech, kdy je z ní dospělá žena.
Potká to i moji dceru?
Pár let poté, co se mi narodila i druhá dcera, se oženil i můj bratr Tomáš. Jeho žena rovněž přišla do jiného stavu. Tomáš si zoufale přál, aby měli také holčičku, ale to se mu nevyplnilo. Narodil se syn, kterému dal bratr jméno po zesnulém Honzovi.
Tomáš přísahal, že ho bude chránit jako oko v hlavě. Rodinnou kletbu před ním utajil a mlčenlivost před malým Honzou jsme mu slíbili i my všichni ostatní, kdo jsme o ní věděli. Tomáš a švagrová měli o Honzu strach prakticky dennodenně. To prokletí se mohlo naplnit v kterémkoliv věku.
Dvacet pět roků byl krajní limit. Osud zasáhl ještě ve školním věku. Synovec vážně onemocněl, diagnostikovali mu leukémii. Mělo to rychlý průběh. Bratr a jeho žena se z toho zhroutili. Snažili se sice věřit v zázrak, ale přitom věděli, že konec je neodvratný.
Honza zemřel v pouhých třinácti letech. V podobné situaci jako kdysi se pak nedávno ocitla moje dcera. Je jí dvacet pět let a má přítele, kterého si chce vzít a mít s ním děti.
Bojí se toho, co se stane, pokud se jí narodí syn, takže zatím se svatbou otálí. Jsem z toho zoufalá stejně jako ona a nevím, jestli se vůbec ta dávná kletba staré ženy dá nějak zrušit!
Monika L., (63), Liberec
