Mezi tím stromem a mnou byla magická spojitost. Nemohla jsem kolem něj projít, aniž bych se ho dotkla…
V naší rodině byl odjakživa jeden zvyk. Vždy, když se narodilo dítě, tak se vysadila na zahradě za domem lípa. Postupem času vznikl lipový háj. Ráda jsem si v něm hrála, a když jsem měla nějaké trápení nebo se potřebovala někomu svěřit, běžela jsem ke své lípě, a všechno jí tam vypověděla.
Milovaný strom
Jako malá holka jsem si představovala, že každý strom má svou vílu, která v něm bydlí. Ta moje byla mou ochránkyní a kamarádkou. I když jsme se pak s rodiči odstěhovali do města, tak pokaždé, když jsem za babičkou a dědečkem přijela, nikdy jsem nezapomněla svůj strom obejmout.
Nečekaný kolaps
Čas plynul dál. Bylo mi už pětatřicet let, byla jsem vdaná a měla dvě děti, co chodily do základní školy. Jednoho dne, bylo to na konci zimy, jsem zničehonic zkolabovala. V průběhu dne, přímo uprostřed práce, jsem se sesunula k zemi.
Nemohla jsem popadnout dech, třásla jsem se, dokonce jsem viděla rozmlženě a hučelo mi v uších. Srdce se mi chvělo a žaludek svírala hrůza a strach. Pro mé kolegy i pro mě to byl veliký šok. Nepatřila jsem totiž mezi lidi, kteří by byli často nemocní nebo trpěli závratěmi.
Vyšetření nic neukázala
Kolegové zavolali sanitku a ta mě odvezla do nemocnice. Lékaři však nic nenašli. Všechna vyšetření byla v pořádku. Nakonec lékaři můj kolaps zhodnotili jako psychický. To se mi ale nezdálo.
Žádné psychické problémy ani deprese jsem nikdy neměla. Byla jsem silná a odolná, a při problémech jsem se nehroutila. Můj kolaps byl zkrátka záhadou, kterou jsem si myslela, že nikdy nerozluštím…
Stromy byly pokácené
V té době, kdy jsem se zhroutila, už moji prarodiče nežili. Jejich domek se prodal a já do rodné vísky už nejezdila. Rozhodla jsem se, že se tam zajedu podívat. Těšila jsem se, že zase obejmu svoji lípu, ale když jsem tak přijela, zůstala jsem v ohromení a hrůze stát.
Celý lipový háj byl pokácený. Nový majitel měl zkrátka o své zahradě jiné představy. Bylo mi z toho smutno. Jakoby mi někdo vrazil nůž do srdce…
Došlo k tomu ve stejný den
Začala jsem se ptát místních, kdy k pokácení těch stromů došlo. Všichni starousedlíci se shodli na tom, že to bylo začátkem března, tedy v době, kdy jsem se zhroutila. Stará paní Nováková, která si všechny události, co se ve vesnici děly, zapisovala, se běžela podívat do diáře. Bylo to 19. března. Neuvěřitelné! Ten den mě záchranka odvezla do nemocnice.
Našla jsem si náhradu
Pokácení mé milované lípy jsem oplakala. Protože bydlíme ve městě, nemohl mi manžel zasadit nový strom, a tak jsem si časem našla náhradu. V parku, kam ráda chodím, mě zaujala jedna bříza.
Dodnes k ní chodívám – vždy ji pohladím a vyzpovídám se. Pomáhá mi překonávat pocity smutku a vyčerpání. Myslím, že hlavně díky ní je ze mě trpělivý a vyrovnaný člověk, který není vláčen negativními emocemi.
Ludmila H. (51), Nový Bydžov
