Zní to divně, ale seznámil nás Karel IV.

Po rozvodu mi bylo smutno, v hlavě mi vířily chmurné myšlenky. Když jsem dostala štěně ohaře, na deprese už nezbyl čas. Když mi bylo dvaačtyřicet, rozvedla jsem se.

Syn už bydlel na koleji v jiném městě. Poznal, že jsem smutná, a tak mi, bez konzultace se mnou, pořídil psa. Bohužel vybral plemeno, které je divoké a temperamentní: maďarského ohaře. Nejspíš si to neuvědomil, štěně se mu líbilo.

Nevzal v potaz, že by se ke mně hodil spíš pokojový psík, který by spokojeně ležel na gauči. Ale velký lovecký pes? Pro učitelku dějepisu? Byla jsem zvyklá po večerech číst, ne pobíhat po lesích. Ale syn si nějde přečetl, že majitelé psů jsou vyrovnanější a spokojenější, než je průměr – a už jsem měla štěně doma.

Nedalo se nic dělat. Štěňátko vypadalo kouzelně. Šišlala jsem na něj a netušila, jaké peklo mě čeká. Dnes vím, že lovecký pes patří do hájovny k hajnému, nikoli do garsonky. Ohař se vzpíral jakémukoli výcviku.

Také vás může zajímat ...

Když jsem to konzultovala s odborníky, krčili rameny a říkali: „To víte, ohař. Veselý a hravý. To nezměníte.“ Jak rostl, každá procházka se měnila v horor. Nebyla jsem ani spokojená, ani vyrovnaná, stal se ze mě roztřesený neurotik – a pro naši poklidnou čtvrť navíc zábavná postava.

Obyvatelé se těšili, až půjdu na procházku, že bude legrace. A byla. Nespočítám, kolikrát jsem ležela na zemi – a pes mě táhl. Lidé se chechtali a doporučovali, ať si pořídím pudla. Už bylo pozdě. Byla jsem do Karla IV.

– tak jsem ohaře coby učitelka dějepisu pojmenovala – samozřejmě blázen. Jednoho dne to ale na procházce trošku přehnal. Vytrhl se mi, porazil tříčlennou rodinku na kolech a na závěr, když jsem ho chytila, mě vláčel roštím.

Je těžké popsat, jak jsem v tu chvíli vypadala. Pokusím se o to. Ležela jsem na lesní cestě obličejem nahoru, vlasy rozježené, na tvářích a rukou škrábance, kalhoty celé od bláta, jednu nohavici roztrhlou.

Ohař mi z čiré radosti, jak je ta procházka zábavná a pestrá, olizoval obličej. Vtom se nade mnou objevil ještě někdo další, taková vysoká postava, a vychovaně pravil: „Dobrý den. Co pro vás můžu udělat?“ A pomohl mi vstát.

Chtělo se mi plakat. Nic mi sice nebylo, ale ten vzhled! Přitom chlapík vypadal opravdu velice dobře. Začali jsme si povídat, pochválil mi psa a zeptal se, zda zítra může jít venčit se mnou. A to jsem si tedy na vizáži dala záležet! Pes toho pána poslouchal více než mě a nikdy si ho nedovolil povalit.

A jakmile se ukázalo, že pán má domek se zahrádkou, zajásala jsem: zahrádka bude pro loveckého psa lepší než garsonka. Karel IV. byl i na naší svatbě. Aby ne, když nás seznámil. Dali jsme mu červenou mašli.

Anežka S. (50), Jihlava.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...