Ve chvílích nejistoty se lidé svěří i s věcmi, které měly zůstat navždy skryté.
Život v naší rodině i mezi příbuznými plynul, co si pamatuji, vždy klidně a bez nerváků nebo katastrof. O pár problémů, které se vyřešily, jsem se postarala já sama. Neudělala jsem maturitu na první pokus, na rozdíl od sestry Ivany jsem se rozvedla, a to pět let po svatbě - a svoji druhou svatbu jsem málem nestihla kvůli problémům s dopravou. Jediný šok, který jsem prožila, přišel tehdy, když nečekaně zemřel můj švagr Adam. Bylo mu pouhých 44 let. Podlehl silnému infarktu.
Chtěla se mnou nutně mluvit
S Adamem byla v rodině spojena ještě jedna událost, stará řadu let. Kdysi byl obviněn, že způsobil autonehodu, při které byli těžce zraněni dva lidé. Vinu popíral, a protože důkazy nebyly stoprocentní a Ivana mu potvrdila alibi, nakonec vyvázl s čistým štítem. Všichni jsme mu tehdy drželi palce, už proto, že byl řidičem z povolání. Kdyby se měla jeho vina potvrdit, přišel by i o práci a nejspíš by šel i do vězení. Poté, co se vše vyřešilo, se k této temné kapitole rodinných dějin už nikdo nevracel. Vzpomněla jsem si na to pouze na Adamově pohřbu jako na jednu z mnoha příhod, které doprovázely jeho život. Na to obvinění nepřišla řeč ještě dlouhá léta po Adamově smrti. Sestra se loni v létě připravovala na operaci kyčle, ze které měla strach. Předtím, než měla nastoupit do nemocnice, zavolala mi, že se mnou chce mluvit o něčem důležitém. Nevěděla jsem, o co by mohlo jít. Domnívala jsem se, že půjde nejspíš o takové ty řeči, co dělat, kdyby se s ní něco stalo. Ivana ale začala mluvit o něčem úplně jiném.
Bylo to všechno jinak!
Sestra se nejprve se tvářila rozpačitě a nevěděla, jak začít. Potom se mě začala vyptávat právě na to někdejší Adamovo obvinění. To už jsem podvědomě tušila, že všechno, co jsem si kdysi myslela, bylo nejspíš úplně jinak. A další slova Ivany mi to potvrzovala. Řekla, že sice svému muži slíbila mlčet o všem do konce života, ale protože má před sebou nyní tu operaci a tíží jí svědomí, rozhodla se slib porušit. Podrobně mi vylíčila, co se tenkrát ve skutečnosti stalo. Adam tehdy přijel domů úplně zničený a nejprve nechtěl o ničem mluvit. Potom se Ivaně přiznal, že na jedné křižovatce nedal přednost v jízdě a kvůli tomu skončil vůz, který se mu vyhýbal, ve škarpě. Adam zpanikařil, i proto, že v danou chvíli nebyl úplně střízlivý – krátce předtím vypil jedno pivo. Proto z místa nehody ujel. Byla to právě moje sestra, kdo ho začal uklidňovat a kdo slíbil, že potvrdí, že byl celý večer doma. Adam se přitom chtěl na místo činu vrátit a zjistit následky.
Dostihla ho vina?
Adam tedy až do konce života trpěl pocitem viny. Zpátky své svědectví ale nechtěl vzít ani on, ani Ivana. Všechno bylo o to strašnější, že v tom nabouraném autě utrpěla jedna žena těžší zranění s trvalými následky. Adam se za ní chtěl několikrát vypravit a omluvit se jí, ale moje sestra mu v tom pokaždé zabránila. Bylo by to jasné přiznání viny. Švagr to pak vyřešil alespoň částečně, že anonymně přes zprostředkovatele zařídil určité finanční odškodnění. Dál sice pracoval jako řidič, ale od té nehody jezdil s maximální opatrností a když přišel domů, zmocňovaly se ho deprese. Zeptala jsem se Ivany na jednu věc: jestli si myslí, že Adamova předčasná smrt souvisela s jeho trápením. Sestra se rozplakala a podle jejího výrazu jsem pochopila, že se mnou souhlasí. Adam se prostě tajně utrápil. Protože jsem věděla, že Ivana má před operací, sebrala jsem sílu a uklidňovala jí, což se mi nakonec alespoň částečně podařilo. Sama jsem se ale domů vrátila s těžkým srdcem a se slzami v očích. Operace sestře dopadla dobře. Pak už se nikdy k našemu rozhovoru nevracela a já jsem to respektovala.
Martina L. (49), Praha
