Moje milovaná babička věděla, že budu mít děti. Kolikrát nás uklidnila, když nám něco řekla, protože my jsme věděli, že má nějaký šestý smysl.
Byla jsem bezproblémové dítě. Jenže pak se naši rozvedli, já byla v pubertě, takže jsem to nezvládala moc lehce, a snad ze vzdoru jsem dělala vylomeniny. Chytla jsem se špatné party, potulovali jsme se, chodili za školu, a tak podobně jsme trápili rodiče.
Když mi bylo 16 let, tak jsem navíc utekla z domova. S klukem, o kterém jsem si myslela, že spolu budeme napořád. Jenže náš vztah měl trvání půl roku, pak ho zdrželi za krádeže, nakonec skončil ve vězení. Tehdy jsem si řekla, že je možná načase se zase srovnat.
Nikam jsem nespěchala
Zatímco před tím se zdálo, že kvůli svému bujarému životu předčasně otěhotním a budu mít sice nenormální, ale nějakou rodinu, tak po mém návratu do normálního života jsem byla oproti vrstevníkům spíš zbrzděná.
Mé kamarádky se vdávaly a rodily. Jak se tehdy na tu dobu slušelo. Já? Nic. Jak se ale přehoupla třicítka, pochopila jsem, že jestli chci mít skutečně rodinu, měla bych se pomalu usadit. Začala jsem počítat.
Holčičko, ty ses nás natrápila
Když budu mít partnera, měla bych s ním být alespoň rok, abych ho poznala. Další necelý rok trvá těhotenství. Už se mi to krátilo a já začala panikařit. Měla jsem obavy, jestli všechno stihnu. „Holčičko, ty ses nás natrápila,“ řekla mi babička jednou, když poznala, že mě to tíží. Vzápětí dodala, že se nemusím bát. Ona měla vždycky zvláštní schopnosti. Mně tehdy řekla, že si na dítě počkám, ale dočkám se.
„Já už ho ale neuvidím.“ To byla ta nejmrazivější věta, co jsem kdy slyšela. Na jednu stranu jsem to chtěla hodit za hlavu, ale tušila jsem, že babička se v těchto věcech nepletla. Dál bych si užívala svobody, ale zároveň jsem si uvědomovala, že bych pak litovala, kdybych neměla děti. A tak jsem se rozhodla, že novému vztahu trochu pomůžu. Potkala jsem Filipa.
Na první pohled sympaťák, všichni si ho oblíbili, jen babička si mě jednou vzala stranou a říkala, ať si dám na svého chlapce pozor. Byla jsem obezřetná, ovšem stejně jsem, asi zaslepená láskou, neviděla jeho nevěry. Pak ale babička onemocněla. A najednou se něco zlomilo a já ho vyhodila.
Nechtěla jsem, aby babička odešla s pocitem, že jsem skončila špatně. Přišel další muž. Také žádná výhra. Pak další nápadník. A zase jiná, neslavná známost. „Nikam nespěchej,“ nabádala mne babička.
Odešla a on přišel
Pak odešla. Tiše a klidně. Když jsem se vzpamatovala z té ztráty, tak jsem jednou na Dušičky u jejího hrobu spontánně řekla: „Tak kdy, babi? Kde je?“ Myslela jsem samozřejmě toho pravého. Tehdy bylo sychravo, tak jsem šla do kavárny. Nikde nebylo místo. Jen v koutku byly dva malé stolky. U jednoho seděl Patrik.
Přivolala mi ho?
Sedla jsem si vedle. Vytáhla jsem peněženku. Ten nesmělý muž vedle mne oslovil. „Promiňte, mohu se zeptat, odkud máte tu peněženku? Přesně takovou měla babička, ztratila ji a já bych jí rád koupil stejnou.“ Peněženky a babičky.
Já tu moji měla právě od té své. Patrikovi jsem nemohla pomoct, nevěděla jsem, kde peněženku koupila. Díky našim babičkám jsme se ale dali do řeči. A od té doby jsme spolu. Narodili se nám Honzík a Klárka a já si stejně myslím, že babička to z nebe vidí, protože mi to zařídila.
Dana T. (56), Plzeň
