Chtěla jsem se zbavit otravné kamarádky

Nebylo dne, abych ji neměla doma. Nenašla jsem odvahu ji vyhnat. Nakonec jsem to tenkrát dávno vyřešila mazaně novým chlapem.

Po rozvodu jsem se s dětmi přestěhovala na druhý konec města. Byla jsem šťastná, že jsem sehnala pronájem za slušnou cenu. Hned před domem bylo hřiště, kam jsem mohla s Jiříkem a Terezkou chodit. A hned druhý den jsme tam vyrazili.

„Vy jste tu noví?“ uslyšela jsem za sebou na schodech. – „Ano, od včerejška,“ odpověděla jsem ženě v mém věku, která stála v pootevřených dveřích přízemního bytu. – „Všimla jsem si, že máte malé děti,“ pokračovala. „Já mám šestiletou Jiřinku a čtyřletého Josífka, aspoň si budou mít s kým hrát.“ Usmála jsem se a říkala si, že někdy určitě ano.

Vnutili se

Jenže už ten den odpoledne zazvonil zvonek. Když jsem otevřela, stála tam ta žena s dětmi a s bábovkou v ruce. „Tak my se jdeme seznámit,“ skočila mi po krku a přitiskla si mě k hrudi. Cítila jsem, jak mi zapraskalo v kostech. Než jsem se zmohla na slovo, proběhly kolem mě její děti a vrazily rovnou do dětského pokoje.

„Omlouvám se, ještě vybalujeme, není uklizeno, mám hodně práce… právě jsem chtěla pověsit hodiny.“ – „Já ti pomůžu,“ vyskočila na židli, chopila se kukaček a  kladiva, co tam leželo. „Budeme si tykat. Já jsem Kamila.“ – „Zuzana,“ zmohla jsem se stěží na odpověď.

Čeho je moc...

„Pověsíme obrázky, pomůžu ti uklidit a pak si dáme kafe s bábovkou, co jsem přinesla. A všimla sis, že děti už si hrajou?“ chrlila na mě shůry. A jo! Děti! Vyrazila jsem k jejich pokoji a nahlédla dovnitř.

Vetřelci rozhrabali všechny hračky, zatímco moje děti seděly každé v jiném koutě a zíraly, co se to děje. Nebylo dne, aby se Kamila neukázala. Buď přiběhla ke mně nebo mě tahala k sobě. Byla s dětmi taky sama.

Chlapa? Ne!

Když jsem si vymyslela, že jsou děti nemocné, přišli s tím, že budou mít aspoň tu nemoc rychleji za sebou. Až mi pomohla náhoda. Jeden kolega z práce mi nadbíhal. Když mě pozval na večeři, poprosila jsem Kamilu, aby mi pohlídala děti.

„Co o tom chlapovi víš?“ reagovala překvapeně. „Jak dlouho ho znáš?“ – Pak se najednou zarazila a překvapivě řekla, že ten večer už něco má. Večeři jsem musela zrušit a kolega navrhl, že se sejdeme druhý den u mě doma. Aspoň pozná moje děti.

Hned ráno mě odchytila Kamila na chodbě s tím, že se staví s dětmi večer. „Bohužel,“ řekla jsem konečně, „přijde můj přítel na večeři.“ Kamila se otočila a rázným krokem zmizela ve svém bytě. Mám pokoj už spoustu let.

Zuzana (51), Brno

reklama
reklama

Komentáře