Dělala jsem ze sebe hrozně nemocnou

Hrála jsem komedii, abych na sebe upoutala pozornost, vyhnula se práci a povinnostem. Nevadilo mi, že maminku trápím a starší sestra pracuje i za mě.

Jako dítě jsem si vroucně přála, abych vážně onemocněla.Měla jsem pocit, že jen tak se mi dostane zasloužené pozornosti mých rodičů, že mě budou mít více rádi a že mi občas koupí něco, co mi koupit odmítali. Myslela jsem i na určité výhody při domácích pracích, a později i ve škole. Rychle jsem pochopila, že si tak svůj život ulehčím. Uměla jsem hrát tak dokonale záchvaty kašle, bolesti břicha, slzy se mi kutálely po obličeji, jaké bolesti jsem měla, že ze mě byla maminka opravdu nešťastná.Běhala se mnou už od tří let po různých vyšetřeních, doktoři ale nikdy nic nenašli. Což bylo samozřejmé, maminka ale tomu, že bych simulovala, nemohla uvěřit. Vždyť ty moje výjevy byly tak věrohodné a já bych přece něco takového neudělala, abych lhala a přetvařovala se.Dokázala jsem se jí dívat upřeně a hodně nešťastně do očí. Vždycky mi uvěřila. Tak jsem se stala domácím lazarem, který neustále stonal, ležel celé dny v posteli a nedělal nic. Část mých povinností a práce dolehla na mou o dva roky starší sestru Naďu.Byla tak hodná, že nikdy neodporovala a jak mohla, tak se o mě starala. A já toho využívala. Nechala jsem se od ní nosit, krmit, obsluhovat. Později jsem to tak koulela i ve škole. Byla jsem zkrátka chudinka k politování.

Vymstilo se mi to

V šesté třídě jsem dostala zápal mozkových blan. Měla jsem vysoké horečky, strašně mne bolela hlava, stále mi bylo na zvracení. Konečně jsem měla svoji zaslouženou pozornost. Po dvou měsících jsem se vrátila do školy, občas mě sice bolela hlava, ale dalo se to vydržet. Cítila jsem se patřičně důležitá, že si musím brát pravidelně prášek. Na střední škole se mi začali líbit kluci. A najednou se to moje simulování proti mně otočilo. Sestra byla hrdinka, která byla zdatná a splňovala všechny předpoklady úžasné mladé zdravé dívky, která je plná energie.Samozřejmě kluk, který se mi líbil, byl velký sportovec. Začala jsem se najednou snažit, cvičit. Puncu nemocné lemry jsem se ale nezbavila. Ať jsem se snažila sebevíc, Karel o mě nezavadil pohledem. Stál o rozesmátou Naďu.To bylo prvně, kdy jsem svého činu litovala. Po maturitě jsem nastoupila do práce a poznala tam jiného kluka.

Byl vášnivý myslivec.

Nadchla jsem se pro hony a chtěla jsem si také udělat myslivecké zkoušky a zbrojní pas.Byla jsem velice horlivá a myslivecké zkoušky jsem udělala levou zadní. Následoval zbrojní pas. Šla jsem si k praktickému lékaři pro nezbytné razítko. On však našel ve zdravotní dokumentaci, jak to s mým zdravotním stavem je zoufalé a že jsem měla navíc strašlivý zápal mozkových blan, který jsem samozřejmě přeháněla. Potvrzení mi nedal. O pár let později jsem nepochodila ani se žádostí na řidičák. Pozdě mi bylo líto, jak moc jsem dělala všechno pro to, aby se ze mě stal neschopný, na druhé odkázaný člověk. Dnes jsem sama, bezdětná, žiju u rodičů. I když se o ně starám, dívají se na mě jako na to své nemocné děcko.

Monika (41), Frýdek Místek .

reklama
reklama

Komentáře