Moje chvilka pohody

Dohromady nás dala Eliška

S některými lidmi se mnoho let potkáváte a přitom se vlastně vůbec neznáte. Musí se stát něco neobvyklého, abyste si jeden druhého všimli.


Andulka mi přinesla do lodžie kávu. S mlékem a dvěma kostkami cukru. Přesně tak, jak to mám ráda. Vyhříváme si tu na sluníčku naše „staré“ kosti. A je nám moc dobře. Jen mě napadá, proč se to všechno nestalo už dřív.


Jsem dost uzavřená


Od dětství jsem strašný introvert. Bavit se s cizími lidmi pro mě bylo vždy utrpení. Strach, úzkost, že se ztrapním, že něco řeknu špatně. Dodnes se vlastně divím, že jsem se dokázala vdát. Jenže Karel byl neodbytný.


Je to hlavně jeho zásluha, že jsme spolu vydrželi celý život. Bohužel před pár lety zemřel a já zůstala sama. Mám hodné děti, ale ty přijdou na návštěvu, pomůžou a zase odejdou. Jsem už v důchodu, a tak mezi lidi moc nechodím. A ta samota mě opravdu začala zmáhat.


Kdopak je to za dveřmi?


Když jsem tenkrát uslyšela nějaké podivné zvuky za dveřmi bytu, hrozně jsem se vylekala. Někdo se sem dobývá, napadlo mě nejdřív. Pak škrábání přestalo a ozvalo se zoufalé kňučení. Sebrala jsem veškerou odvahu a otevřela dveře.


Na rohožce tam sedělo malé, vystrašené kotě. „Kdepak ses tu vzalo? Čí asi jsi?“ Vzala jsem tu ustrašenou kuličku do náruče. Co ale budu dělat? Dala jsem kočičce trochu napít vody. Kotě se zklidnilo, uvelebilo se mi na klíně a usnulo.


Byla štěstím bez sebe


Horlivě jsem přemýšlela, co budu dělat. Napíšu vzkaz do výtahu, také by kotě mělo něco jíst, ale co? Vtom zazvonil zvonek. Byla to paní Andula z osmého patra. Stála tam celá uplakaná, že se jí zaběhla její Eliška a nikdo v domě ji neviděl.


Tu už se ale Eliška probudila, slezla z polštáře a běžela ke své paničce. Paní Andula mi moc děkovala a domluvily jsme se, že se druhý den u ní zastavím na kávu. Od toho dne se mi změnil život. S Andulkou máme pořád co dělat.


Chodíme na procházky, vzájemně se navštěvujeme. Společně vaříme a chodíme „pracovat“ na zahrádku, kterou má Andulka v zahradní kolonii. A za to všechno může Eliška. Někdy stačí ke štěstí opravdu málo.


Magda T. (71), Pardubice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden