Duchové lesa mi přiletěli na pomoc

Byla jsem tehdy dospívající dívka ještě školou povinná. Zachránila jsem tonoucí dítě, a vzápětí nato jsem se sama dostala do ohrožení života. Zachránili mě tehdy andělé?

Bylo mi třináct, když jsem zachránila tonoucí dítě. Matka dítěte se vybavovala s kamarádkou, a nedávala na svého potomka pozor. Většina lidí zírala jako opařená, Dvě ženy začaly křičet a ten největší „akční hrdina“ vesnice, který vystavoval na plovárně na odiv své svaly a mužné tělo, se očividně nechystal do vody skočit. Ten, kdo zareagoval nejrychleji, jsem byla já. A to chlapečkovi zachránilo život. Tehdy jsem netušila, že se jen několik měsíců nato dostanu sama do smrtelného nebezpečí a vyjdu z něj zázrakem. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na samotě, osud si mě snadno našel a pomohla mu k tomu souhra náhod. Odešla jsem na trénink ve volejbalu tak, jako vždycky, nikdy jsem se ale z něho nevracela sama. Z jedné vesnice do druhé se mnou chodívali dva spolužáci. Jejich cesta vedla kolem našeho domu. Ten den ale nedorazili. Na trénink díky viróze nepřišli další lidé, a tak nezbylo, než jej zrušil a rozejít se. Seděla jsem na patníku u posledního domu vesnice pod svítící lampou a zírala do tmavého lesa. Budu čekat hodinu, než pro mě někdo přijde. Mobily byly tehdy fatou morganou, doma jsme neměli ani telefon obyčejný.

Třásla jsem se zimou.

Napadlo mě jediné možné řešení. To přeběhnu! Nebyla jsem to já Přesně v místě, kterého jsem se bála nejvíc, které bylo daleko jak od vesnice, tak od mého domu, se vynořil chlap. Byl o hlavu vyšší a snadno mě srazil na zem. Udeřila jsem se o kámen do hlavy, ale vědomí jsem neztratila. Jak jsem se probírala z omámení a násilník ze mě rval šaty, cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy. Zhluboka jsem se nadechla, ale stále neměla vzduchu dost. Jako by se do mě drala nějaká mlha. A najednou jsem uslyšela v hlavě cizí hlas, který striktně křikl: „Zab ho!“ Dodnes si to vše pamatuji jako ve snu. Svaly mého těla se napnuly a vyrazily. Odrazila jsem chlapa od sebe až odletěl a já stála na nohou. Chtěla jsem říct, ať mě nechá být, poprosit ho, ale...Z hrdla se mi místo toho vydralo výhružné vrčení, až jsem se sama sebe lekla. Chlap se na mě vrhnul, a to neměl dělat. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Matka měla šok, když mě uviděla. Měla jsem roztržené oblečení a byla od krve. Jenže posléze se zjistilo, že mi není vůbec nic a krev není moje. Policista, který přepadení tehdy vyšetřoval, matce s velkým obdivem řekl: „Vážená paní, za svou mnohaletou praxi jsem viděl už hodně, ale pod zuby a drápy vaší dcery bych se dostat nechtěl!“ Násilník si poležel několik dní v nemocnici, zatímco já šla druhý den do školy.

Dana (43), Sokolov.

reklama
reklama