Myslela jsem, že jsem našla partnera do konce života. Manželství trvalo jen pár týdnů.
Z prvního manželství jsem byla zvyklá na přirozené rozdělení rolí, na kterém se oba partneři shodnou. Já jsem se starala o domácnost a dávala jsem si na tom záležet, manžel vydělával peníze a zajišťoval mě a děti z té vnější stránky. Prožili jsme spolu sedmnáct let. Pak bohužel na manžela přišla krize středního věku, bláznivě se zamiloval do dívky o generaci mladší a rozvedl se se mnou.
Osobní setkání rozhodlo
Nového životního partnera jsem nijak intenzívně nehledala. Počkala jsem, až syn odmaturuje a teprve pak jsem se začala rozhlížet. S Liborem jsem se seznámila prostřednictvím inzerátu na internetové seznamce. Působil inteligentním, vyrovnaným dojmem. Vypadalo to, že už má v životě také něco za sebou. Bydlel na druhém konci Prahy a stejně jako já byl rozvedený, dokonce už dvakrát. Nějaký čas jsme si psali, pak jsme si zavolali. Měl příjemný hlas. Souhlasila jsem s osobní schůzkou, věděla jsem, že teprve ta rozhodne. Když jsem se z rande pak vracela domů, musela jsem si přiznat, že mě Libor okouzlil. Na další setkání s ním jsem se vyloženě těšila. Vídali jsme se pak stále častěji, strávili jsme společnou dovolenou a já si v duchu malovala, že by se z toho sympatického muže mohl stát můj druhý manžel. Neměla jsem nasazené růžové brýle, byla jsem si vědomá i Liborových chyb. Občas dokázal vyletět jako čertík z krabičky a rozčilovat se kvůli hloupostem. Někdy míval vůči mně trochu majetnické chování. Jinak se ale většinu času choval jako kamarád, důvěrník a člověk, který nade mnou dokáže držet ochrannou ruku.
Šok v hotelu
O svatbě jsme oba začali mluvit po půl roce vztahu. Ještě jsme spolu nebydleli, každý jsme si nechávali svůj vlastní byt. Dovedla jsem si ale představit, že se vedle Libora budu probouzet každé ráno. Svatbu jsme naplánovali malou, komorní, s jeho a mými dětmi a pár známými. Konec konců nám nebylo dvacet, abychom z veselky dělali nějakou velkou událost. Vše proběhlo tak, jak jsme to dojednali. Obřad byl krátký, ale hezký, svatební hostina skromná a příjemná. Libor se napil trochu víc, než měl ve zvyku. Když jsme pak přijeli do hotelu, kde jsme chtěli strávit svatební noc, začal se hádat. Neměl k tomu vůbec žádný důvod. Mrzelo mě, že by takhle mohl pokazit náš velký den. Dala jsem mu to opatrně najevo. Jeho reakce mě šokovala. Místo toho, aby se uklidnil, tak mě uhodil. Prostě mi dal facku. Nebyla to ani symbolická rána a nebyl to afekt. Vnímala jsem, že můj nový manžel dobře ví, co dělá a že mě chtěl úmyslně zranit. Neupadla jsem, ale do kolen mě to srazilo psychicky. Utekla jsem z hotelu pryč. Seděla jsem pak v parku na lavičce. Libor přišel s provinilým výrazem a omluvil se mi. Ze svatební noci a svatební cesty po českých památkách ale pak nic nebylo.
Výprask na rozloučenou
Netušila jsem, jak se mám zachovat. Podvědomě mi docházelo, že jsem vlastně Libora dosud znala jen z té lepší stránky. Cokoliv, co s ní bylo v rozporu, jsem přehlížela. Malovala jsem si šťastnou budoucnost jako nějaká zamilovaná studentka. Jakmile jsme byli oficiálně svoji, sny narazily na tvrdou realitu. Bydlela jsem nyní u Libora, zatímco v mém bytě přebýval syn. Můj muž mi denně zdůrazňoval, že manželstvím se všechno změnilo a já ho musím poslouchat. Došlo i na další násilí, kterému jsem se částečně ubránila. Vydržela jsem to měsíc, pak jsem všechno vzdala a podala žádost o rozvod. Když jsem to oznámila Liborovi, zbil mě tak, že jsem musela zavolat policii. Moje druhé manželství tak trvalo jen chvíli, ale myslím, že mě už navždy vyléčilo z iluzí. Jsem raději už řadu let sama. A sympatickým mužům nevěřím, i když řadě z nich asi křivdím. Vím, že pod touhle maskou se může skrývat velké ego a násilí.
Jarmila D. (50), Praha
