Falešné přátelství mě dlouho ničilo

Helena nebyla moje kamarádka, spíš známá. Pracovaly jsme spolu v archivu, mém prvním zaměstnání. Byla starší než já, vždycky dokonale oblečená, společenská, chlapi na ní letěli. Všimla si mě proto, že jsme si byly v obličeji docela dost podobné. Ale já, na rozdíl od ní, byla spíš taková šedá myš. Napůl jsem jí záviděla, napůl jsem jí obdivovala. Rychle si toho všimla a udělala si ze mě tak trochu služku. Chodila jsem jí pro cigarety, pomáhala jsem jí doma uklízet, vzala jsem za ní šichtu vždycky, když potřebovala zmizet na rande. Za to mě občas pozvala k sobě na mejdan nebo jsem s ní směla vymetat bary. Byl to pro mě tenkrát nový svět a připadalo mi, že nebýt jí, nic bych ani nezažila. Nějaký čas jsem za ní běhala jako pejsek, ale postupně to mezi námi začalo skřípat. Nesměla jsem mít vlastní názor, když si mě nějaký chlap začal všímat, chovala se jako fúrie. Párkrát jsme se pohádaly, ale já se vždycky vrátila a omluvila se jí. Pokaždé mou omluvu milostivě přijala, nejspíš proto, že jí vyhovovalo, mít mě po ruce. V tu dobu měla totiž kromě přítele i milence. Já jsem jí, jak jinak, dělala alibi. Občas u mě „nocovala“ nebo si u mě nechávala věci. Možná by to vycházelo, ale ona si nedávala pozor na pusu, občas se na mě vymluvila, aniž by mi o tom řekla a tak její přítel začal tušit, že není něco v pořádku.

Je to moje vina?

Helena to dávala za vinu mě. Chvíli mě to trápilo, ale když mi udělala scénu v práci, ztratila jsem trpělivost. Rozhodla jsem se, že už pro ní nic neudělám. Sbalila jsem doma věci, které si u mě nechala, bylo mezi nimi i pouzdro s doklady. To v mém podnájmu nechala den předtím, když se s přítelem pohádala a on jí pak u mě za velkého křiku vyzvedával. Byla jsem naštvaná, kvůli scéně, kterou u mě předvedli, jsem měla nepříjemnost s bytnou. Není divu, že jsem si zapomněla koupit lístek na tramvaj. Asi v půli cesty jsem si všimla, že je v tramvaji revizor. Bývala bych stihla na další zastávce vystoupit, ale dostala jsem lepší nápad. Když mě vyhmátl, přiznala jsem provinile, že nemám jízdenku a suverénně mu ukázala Helenin průkaz. Ať má taky nějaký skutečný problém. Předáním věcí naše „přátelství“ skončilo. Našla jsem si jinou práci a opravdové přátele. Když jsem ale po letech potkala jednu bývalou kolegyni, samozřejmě jsem se na Helenu zeptala. Ta malá pomsta s tramvajenkou pro ní nakonec byla velká rána. Ignorovala dopisy z dopravního podniku i od soudu, a že je to vážné jí došlo, až když se ocitla v exekuci. Dokonce přišla o byt a musela se vrátit k rodičům. Inu, boží mlýny melou možná pomalu, ale jistě.

Čtenářka Ludmila (45), Písek

reklama
reklama

Komentáře