Zhubnout se mi sice nepodařilo, ale zato jsem našla štěstí tam, kde bych ho nikdy nečekala. A bylo tak sladké...
Hrozně ráda si dávám novoroční předsevzetí, byť se mi zatím nepodařilo splnit ani jediné. Jednou už jsem k tomu byla ale opravdu blízko.
Bylo mi osmnáct, když jsem si s příchodem nového roku řekla, že musím něco dělat se svou figurou, která už pomalu začínala připomínat slavnou Věstonickou venuši, jak „taktně“ okomentoval můj dědeček.
Lekce z pekel
„Choď se mnou na aerobik,“ navrhla mi kamarádka Jana, která snad už od školky chodila na všechny taneční kroužky a svou dokonalou postavou mě rozčilovala. Řekla jsem si tedy, že to zkusím. A představa, že budu už brzy hubená jako Jana, mě dostala až na mou úplně první hodinu aerobiku.
Triko jsem propotila už během prvních pár minut, zatímco všechny ostatní cvičenky stále vypadaly, jako z titulních stran magazínů. Po hodině a půl vytrvalého boje jsem se belhala domů s myšlenkou, že to s tím hubnutím možná nebyl dobrý nápad.
Za týden mě čekala další „lekce z pekel“ a já jsem se přemlouvala, abych na ni dorazila. Ale dorazila. „Já se těším,“ švitořila Jana, „dnes tu zaskakuje nová lektorka, až z Brna,“ dodala a mně to bylo fuk. To jsem ale netušila, co přijde. Hodně rychle mi došlo, že v Brně se asi s ničím jen tak nepárají.
Tahle instruktorka nasadila takové tempo, že jsem tuhle hodinu vzdala už po deseti minutách. Takovýhle výcvik nemám zapotřebí, řekla jsem si a gestem naznačila Janě, že na ni počkám vedle v cukrárně. To je nápad že? Zřídit si cukrárnu hned vedle sokolovny.
Tržby od odpadlíků, jako jsem byla já, byly zaručeny. „Dva punčáky a čaj, prosím,“ objednala jsem si a pohodlně se usadila ke stolečku. „Co se tam dnes cvičí?“ zeptal se mě pobaveně prodavač, který si všiml mé igelitky se cvičebním úborem. A tak jsem se přiznala.
Nepřežila jsem hned druhou hodinu aerobiku, to byl holý fakt, který ho upřímně rozesmál. Jelikož cukrárna byla jinak prázdná, přisedl si ke mně, a tak jsme tam proseděli celou hodinu, dokud si mě Jana nevyzvedla.
Počkám vedle
„Tak zase za týden,“ řekl mi s úsměvem, jako by si byl jistý, že nevydržím ani tu třetí lekci. A měl pravdu, o týden později jsem to vzdala předem a zamířila rovnou do cukrárny.
Na aerobiku už mě nikdy nikdo neviděl. No, co vám budu povídat, nezhubla jsem. Zato jsem se ale vdala za toho kluka z cukrárny, kterou teď spolu vedeme. A to mi ke štěstí úplně stačí!
Lucie (57), východní Čechy
