Moje svatební sny se rozplynuly těsně předtím, než jsem se měla vdát. Byl to tenkrát šok, který předznamenal celý můj další život.
Odmalička jsem byla posedlá svatbou. Hrála jsem si na vdávání pořád dokola, až se mi kvůli tomu smáli rodiče i starší sourozenci. Oblékala jsem se do bílých šatů, vyráběla si závoj ze starých záclon… Bylo to moje takové malé a nevinné psychické postižení. Až na to, že touha vdát se mi zůstala až do dospělosti a jakmile mi bylo osmnáct, bušilo mi srdce samou touhou po ženichovi.
Jednoho takového adepta jsem našla a záhy jsem s ním přišla do jiného stavu. A svatba bude! Těšila jsem se a znovu se ocitla v těle té malé holčičky, co shání šatičky a závoj. Byla jsem ve třetím měsíci, když jsme měli objednanou svatbu na národním výboru, svatební koláče byly napečené a celá rodina kmitala, aby se ten můj vytoužený vstup do manželského života povedl co nejlépe.
Zdálo se, že tu událost nemůže nic pokazit, hostina měla být u nás na zahradě, selátko bylo naložené, všichni svatebčané v pohotovosti, druhý den dopoledne se to mělo stát… Pak zazvonil domovní zvonek. Bylo odpoledne, doma jsem byla jen já, máma něco dělala na zahradě, otec už odešel na směnu. V brance stál Petr, něco před sebou držel v krabici. Myslela jsem, že touhle dobou už se chystá za kamarády loučit se se svobodou, tak jsem byla tedy z jeho nečekané návštěvy trochu zmatená. A na klidu mi nepřidal ani jeho dramatický pohled a bledá tvář.
Necítí se na to
„Přinesl jsem ti dárek… K Vánocům,“ hlesl. A ticho. Kroutila jsem hlavou, protože Vánoce měly být za dva měsíce. Pak se nadechl a spustil: „Víš, Olinko, já se na tu svatbu, na to manželství necítím, nezlob se. Nemůžu se ženit, nejde to… Měj se hezky, já musím jít.“ Oněměla jsem, roztřásla se mi brada a podlomily nohy. Ještě jsem to ale ustála a koukala za ním, jak se vzdaluje ulicí a mizí za nejbližším rohem. Pak jsem si pohladila svoje břicho, sedla si na zem, vedle té krabice, kterou přinesl a rozbrečela se. Takhle mě našla moje máma.
Peníze pod nohama
Ostuda, scény, křik a hádky, všechno, co si lze představit pod pojmem „rodinná krize“ se odehrávalo pak velmi intenzivně několik nekonečných dní. Ukázalo se, že za Petrovým rozhodnutím stojí z velké části jeho rodiče a ti mají pro syna zřejmě jinou, zářivější, budoucnost. Uznali, že jsme měli s přípravami starosti a výdaje a poslali Petrova mladšího bratra s dvěma tisícikorunami odškodného.
Můj otec je před jeho očima zmačkal a hodil je tomu klukovi pod nohy, ať si je prý jeho vypečení rodiče strčí do krku. Petra jsem už nikdy neviděla a pár stokorun, co mi od jeho rodičů chodilo poštou, jsem dávala Lucince na účet. Byla jsem rozhodnutá se vdát na druhý pokus. Jenomže jsem měla cejch svobodné matky, který nápadníky odpuzoval stejně spolehlivě jako repelent komáry. Možná na tom Lucie vydělala, protože nedostala žádného protivného náhradního tatínka.
Třeba by nebyl protivný, a naopak by ho měla ráda, ale tenhle krok do neznáma jsem prostě my dvě neměly šanci zkusit. Na dálku jsem pak udržovala kontakt s bratrem mého spolužáka se střední školy. Jednou za rok jezdil do Čech, to už se to smělo, bylo po revoluci a on jako emigrant žil v Holandsku. Měl tam ale dobrou práci, tak se mu to dobré bydlo opouštět nechtělo. Pak se vydala do světa Lucie, já jsem osaměla a Luboš dostal nápad, že se za ním odstěhuji já.
Musel mě přemlouvat. I já jsem se za ta léta kupodivu i jako matka samoživitelka docela vypracovala, měla jsem velmi slušně placenou pozici v zaměstnání. A navíc Luboš o nějakém ženění, o mém dávném snu, který jsem nikdy neopustila, neřekl ani slovo. Přesto jsem se nakonec rozhodla a jela, když Luboš pořád opakoval, jak se o mě postará, jak se budu mít krásně. Trvalo to jen půl roku a byla jsem zpátky, zdeptaná snad ještě víc, než po té dávné zrušené svatbě.
Úplnou náhodou jsem v jeho počítači zjistila, že Luboš, stejně jako se mnou donedávna, udržuje kontakt se třemi dalšími ženami. V té korespondenci s nimi je také přemlouval, ať přijedou, ale jen do té doby, kdy jsem se ocitla v Holandsku já. Pak začal psát, že „teď se to zrovna moc nehodí“. Takže jsem byla vlastně na obtíž jeho dalším aktivitám… Můj odjezd byl rychlý a rozhodnutí nevratné. Stál nad mými kufry se schlíplýma ušima, ale já jsem věděla, že chlap, který má takového trapného koníčka, se ho nikdy, do konce života, nezbaví.
Mám jasno
Seděla jsem ve vlaku, vracela se do Prahy a přemýšlela, jaký život povedu. Jednu věc jsem v tom rychlíku vyřešila: svatba nebude, ani kdyby se našel ten, co mě bude prosit na kolenou. A své předsevzetí jsem nikdy neopustila. Dnes mám dvě vnoučata, která mi přísun radosti zajišťují dosyta, práce mě baví a vydělávám dost, abych svou Lucinku mohla podporovat. Ona, na rozdíl ode mě, má od tatínků svých dcer slušnější alimenty, ale peněz není nikdy dost. Jen ať se mají děti hezky a užívají si moře a drahé sporty. Doufám, že tyhle holky už nikdo plyšovým medvědem v papírové krabici položené pod nohy, neodbude.
Olga (61), Praha
