Valná většina zločinů je spáchána buď pod vlivem alkoholu nebo drog. To ale nejsou jediné závislosti, které dokáží zničit život. Mně do života zasáhlo gamblerství.
Dnes a denně se dočítáme, co zla napáchají různé závislosti. Většinou se jedná o lidi, kteří své zločiny spáchali pod vlivem alkoholu nebo drog. Dnes už se i děti ve škole učí, že se mají vyhýbat drogám a alkoholu. O tom, co s životem může udělat závislost na hazardním hráčství, se ví jen málo. Já ale s takovým člověkem žila, a nakonec o něj i přišla.
Hraní propadl napoprvé
S přítelem jsem se seznámila už jako mladá. On pracoval jako technik v zemědělské družstvu a já jako učitelka v mateřské škole. O tom, že je závislý na hazardu jsem dlouho nevěděla. Ono to také před revolucí ani nebylo příliš běžné. Možná tak mariáš v hospodě za pár korun.
I ten můj Milan samozřejmě miloval. S automaty se seznámil později. „Nezajdeme do herny, je to skvělý relax,“ nabídl mu jednou kolega z práce to byl začátek Milanova konce. Hned napoprvé vyhrál deset tisíc.
Od vítězství k prohře!
Brzy se rozehrál tak, že to bylo neúnosné a musel se jít léčit. Byl totiž schopen sedět v herně nonstop, dokonce začal zanedbávat i práci. O tom, že často nepřišel na noc domů už ani nemluvím. Od té doby byl v léčebně několikrát. Jednou dokonce na příkaz soudu. U nich v práci se začaly ztrácet peníze.
Nakonec vedoucí zavolal policii a ta brzy odhalila to, čeho jsem se bála. Za krádežemi stál můj Milan. Když se vrátil, byl jako vyměněný. „Maruško, já už se napravil. Chtěl bych si tě vzít a uděláme si miminko,“ škemral a vypadal, že to myslí vážně.
Já si ale chtěla být jistá. „Víš co, Milane, když to ustojíš, tak ti slibuji, že do roka a do dne bude svatba a pak dítě, souhlasíš?“ navrhla jsem.
Měla jsem to tušit?
A tak Milan docházel na terapie, pracoval a vše bylo v pohodě. Bohužel se své vášně vzdát nedokázal. A mě dlouho nedocházelo, proč je čím dál nervóznější a zároveň lhostejnější ke všemu. Asi jsem si myslela, že bojuje se svými démony a právě proto, že mu občas chybí, ztrácí náladu.
Jenže závislí jsou nejlepší lháři možná i proto, že svým lžím chtějí věřit především oni sami. Pokud se totiž takto nemocný člověk, protože to nemoc je, úplně neotevře a nepřestane se za sebe stydět, nepomůže mu ani sebelepší lékař.
Vzdala jsem se dítěte
Pozdě jsem zjistila, že Milan nejenže nesplatil dluh, který mu vznikl krádežemi v práci, ale ještě si začal půjčovat kde se dalo. Dokonce začal i víc pít. Asi nemohl vydržet sám se sebou. A pak jsem jednou přišla domů a našla tam dopis na rozloučenou. Naštěstí jsem přišla včas a zase ho odvezla rovnou do psychiatrické nemocnice.
Choval se, jako by mu na ničem nezáleželo, byl zmatený a ztracený. Pobyt jej ale opět zdravě nakopl a on zase získal určitou motivaci do života. Samozřejmě musel splácet dluhy, ale o zaměstnání nepřišel a v zásadě se zdálo, že se to dá ještě zvládnout. O svatbě jsme nemluvili.
Nevěděla jsem, co bych mu odpověděla. Nechtěla jsem ho ranit, ale do svatby se mi také nechtělo. A kdyby mělo přijít dítě, určitě by přišlo. Já se ale začala postupně smiřovat s tím, že dítě mít nebudu. Měla jsem dost starostí s Milanem.
Dluhy přede mnou tajil
Bohužel abstinence mu vydržela jen čtyři roky. Pak zase začal být divný. „Milane, co je s tebou?“ ptala jsem se. „Vůbec nic, Maruško, to se ti jen něco zdá a nepozoruj mě pořád,“ odbyl mě. Jenže přibyly další dluhy, jak jsem později zjistila. A půjčovali mu i lidé, kteří o jeho závislosti věděli.
Dostal i úvěry od bank, čímž si značně zkomplikoval situaci. Já ale ještě i v té chvíli věřila, že to dokáže zvládnout. Začala jsem se starat o finance, abych měla kontrolu, ale on to dokázal docela dobře obejít.
Gambleři prostě umějí vymyslet tisíc výmluv, jak z lidí vytáhnout peníze. Já jsem v tomto směru sice zůstávala neoblomná, ale okolí mu ochotně půjčovalo. Já se vše vždy dozvěděla až když jsem nemohla nic dělat.
Navrhl rozchod a zabil se
Jednoho dne za mnou přišel a rovnou vybalil: „Myslím, že bychom se měli rozejít. Nedokážu přestat hrát. Nechci ti dál ničit život a trápit tě. Topím se v dluzích a vše je jen má chyba,“ přiznal otevřeně a já souhlasila. Neměla jsem už sílu bojovat a stále se o něho bát. Nemohla jsem mu pomoci.
Po čtrnácti dnech u mě večer zazvonila policie a oznámili mi, že Milana našli mrtvého. Spáchal sebevraždu a nechal dopis na rozloučenou, v němž se omlouval a žádal nás o odpuštění. Jenomže to, že se někdo dobrovolně vzdá života, se nedá odpustit, na to si můžete jen časem zvyknout.
Zvykám si už pár týdnů a moc mi to nejde. Kdysi jsem věřila a byla plná nadějí. Nikdy by mě nenapadlo, že gamblerství je smrtelná nemoc duše, která zničí vše, co jí přijde do cesty.
Marie S. (59), Svitavy
