Dlouho jsem žila obyčejný život po boku svého manžela. Pracovala jsem jako aranžérka a docela mě to bavilo. Nikdy by mě ani nenapadlo, že ze mě jednou bude „podnikatelka“.
Jenže krátce po mých čtyřicátých narozeninách mi manžel sdělil, že potkal „osudovou“ ženu, a nemůže tedy nadále zůstat se mnou. Že jistě chápu, že musí následovat hlas svého srdce, tím spíš, že jeho milenka čeká jeho dítě. Patrně si neuvědomil, že i naše dcera je jeho.
Splnil se mi sen
Rozvod byl kupodivu rychlý. Na oplátku za to, že jsem nedělala problémy, a možná i díky špatnému svědomí, byl ke mně můj bývalý muž velmi štědrý.
Nad rámec soudního vyrovnání, kdy mi zůstal náš byt, pro mě ještě zajistil levné prostory na druhém konci města a přispěl na vybavení mého nového květinářství.
Věděl, že to byl vždy můj sen, a chtěl mě asi po rozvodu přivést na lepší myšlenky. Před svatbou jsem jednomu květinářství šéfovala, ale pak jsem zůstala doma s naší holčičkou a poskytovala servis manželovi, který si dlouho nepřál, abych pracovala.
Obchůdek jsem si vybavila podle svých představ a brzy jsem měla stálou klientelu, která se ke mně ráda vracela.
Květinářství mi vynášelo
„Dobrý den, jsem vaše sousedka z cukrárny,“ objevila se pár dní po otevření ve dveřích usměvavá žena přibližně v mém věku. V ruce držela talířek se dvěma lákavými zákusky. Tak začalo naše přátelství s Olgou.
Měly jsme leccos společného, obě rozvedené, obě s jedním dítětem. Její exmanžel měl velké dluhy a exekuce na krku, a tak jí výživné na syna posílal nepravidelně. Zatímco já jsem naštěstí bydlela ve vlastním bytě, ona měsíčně splácela hypotéku.
Mé květinářství docela prosperovalo. Musím říct, že jsem ani ve snu nedoufala, jak dobře to půjde! Nebylo to na velké rozhazování, ale pohodlně jsem nás uživila a po dvou letech si mohla dovolit zaměstnat další dvě ženy. Olze se ale podnikání moc nedařilo.
Dostala mě na soucit
Olga ale na rozdíl ode mne měla pořád problémy s prodavačkami, střídaly se u ní snad po měsíci. Občas si stěžovala, že je ráda, že zaplatí nájem. „Myslím si, že bys měla jít s dobou a začít prodávat kávu s sebou do kelímku,“ nahlas jsem přemýšlela, když to se mnou naposledy probírala.
„Kup si nový kávovar a najdi dodavatele nějaké kvalitní kávy.“ „To se ti řekne,“ povzdechla. „Moniko, já jsem ráda, že se uživím. Vím, že investice jsou nutné, ale já na ně nemám, a tak nevím, jestli to radši nemám zavřít,“ stěžovala si mi, když jsme obě zavřely.
Nabídka mě překvapila
„Budeš mít v poledne chvilku volno?“ volala na mi jednou. „Zvu tě na oběd!“„Přemýšlela jsem o tom, co jsi včera říkala,“ začala. „No a napadla mě jedna možnost. Na rozdíl ode mě jsi skvělá obchodnice.
Máš obchodní talent a cit,“ pokračovala. „Co kdybys vstoupila do cukrárny jako spolumajitelka?“ Nechápavě jsem na ni zírala. „Já rozumím kytkám, ne dortům!“ zasmála jsem se.
„To je právě to! Já rozumím dortům, ale uniká mi všechno kolem. A pokaždé, když jsi mi něco poradila, vzpomínáš třeba na ty light dortíky nebo zeleninové snídaňové sendviče, tak to skvěle fungovalo...“
Poslala jsem jí peníze
Nechala jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak jsme si plácly. Spočítaly jsme, že vstupní investice bude kolem tří set tisíc. Ty vložím já, Olga se o všechno postará, povede dál cukrárnu.
Bude dostávat plat a po splacení mých tří set tisíc bude všechno napůl. „Zajdeme k právníkovi a sepíšeme smlouvu,“ řekla mi Olga. „Znám jednoho dobrého, je to pár minut od nás, má dovolenou, bude za dva týdny.“
Jenže bylo třeba rychle začít s přestavbou interiéru, nákupem kávovaru, nových hrnečků a papírových kelímků s logem. Poslala jsem peníze na účet před podpisem smlouvy.
Cukrárnu prodala!
Uplynulo asi pět dní, když na mě ráno křičela kamarádčina prodavačka stojící před cukrárnou: „Paní Moniko, nevíte, co se děje? Jindy tu už šéfová bývá, teď mi nebere telefon.“ Mně ho nebrala taky.
Zkusila jsem jejího syna Honzu. „Máma přece večer odjela! Cukrárnu prodala a bude pracovat v Anglii. Copak vám to neřekla? Je fakt dobrá, když se v padesáti vydala do světa!“ Ironicky se zasmál.
Nejdřív jsem si myslela, že to je omyl. Nebyl. Už odpoledne se objevili noví majitelé, mladí manželé. Prý od Olgy koupili vybavení a chtějí hned pokračovat a postupně cukrárnu vylepšit. Došla jsem tedy na policii, abych na ni podala trestní oznámení.
Také jsem si na ni sehnala nové telefonní číslo a e-mailovou adresu. Stále nereagovala a telefon mi nebrala. Až po půl roce mi přišla zpráva: „Nešlo o žádnou půjčku, nebo máš snad na něco takového doklad?“
Monika O. (55), Hradec Králové
