Bylo horko, teploty atakovaly pětatřicítku a já dýchala jako parní lokomotiva. Pomalým krokem jsem se šourala k zastávce autobusu, když se mi náhle zatočila hlava a přišly na mě mdloby.
S Martinem jsme se seznámili loni v létě. Byl srpen a k nám na jižní Moravu zavítaly tropy. Bylo horko a dusno, až k padnutí. Padaly teplotní rekordy. A jelikož už nejsem nejmladší, navíc mám vysoký tlak, jsou pro mě takové dny utrpením.
Lednice doma však zela prázdnotou a druhý den ke mně měla přijet vnoučata. Chtě nechtě jsem tedy musela vyrazit na pořádný nákup, abych jim mohla upéct jejich oblíbený jablečný koláč a uvařit ovocné kynuté knedlíky sypané strouhaným perníkem.
Marně jsem hledala lavičku
Košík se mi plnil potravinami a já pomalu odškrtávala položky z nákupního seznamu. Už mi zbývalo přidat jen nějaké ovoce a zeleninu a pak konečně hurá k pokladně a domů. Nákup jsem si naskládala do čtyřech igelitek, do každé ruky vzala dvě, a zamířila k zastávce autobusu.
Přesto, že byla od supermarketu vzdálená jen asi sto metrů, měla jsem pocit, že je to aspoň kilometr. Vlekla jsem se želvím tempem, čelo a záda jsem měla orosené potem. Tepalo mi ve spáncích a ruce se mi začaly třást.
Náhlé mžitky před očima jsem se snažila odehnat rychlým mrkáním. Marně. „Tohle nedopadne dobře,“ pomyslela jsem si a bezmocně jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli někde poblíž není lavička nebo alespoň sloup, o který bych se mohla opřít. A pak se mi najednou prudce zatočila hlava a podlomila se mi kolena.
Nabídl mi odvoz domů
Už jsem se viděla, jak ležím rozpláclá jako žába na chodníku, když mě na poslední chvíli zachránily čísi ruce. „Co je vám? Mám zavolat sanitku?“ slyšela jsem, jakoby z dálky, ustaraný mužský hlas.
Jen jsem zavrtěla hlavou. „Tu máte, alespoň se napijte,“ pokračoval neznámý muž a podal mi láhev s vodou. Po polknutí několika doušků se mi tep pomalu zklidnil a opět jsem začala vidět jasně. „Děkuji vám,“ řekla jsem a na dotyčného se poněkud rozpačitě usmála.
„Už je vám lépe?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Ano. To to vedro. Nedělá mi dobře.“ „Jsem Martin,“ představil se. „Mám tu auto. Co byste řekla na to, kdybych vás zavezl domů?“ „To byste byl vážně moc hodný,“ řekla jsem vděčně. „A jsem Zora.“
Sympatie byly vzájemné
Cestou jsme si s Martinem trochu popovídali a taky jsme si rovnou potykali. „Máš chvilku čas, nebo někam spěcháš?“ zeptala jsem se, když mi tašky s nákupem vynesl až ke dveřím. „Ráda bych tě za to všechno pozvala alespoň na kafe.
“ Podíval se na hodinky a přikývl. „Mám hodinku. Pak musím vyzvednout vnučku z družiny.“ Uvařila jsem kávu a na talířek dala pár sušenek. „Ty žiješ sama?“ zeptal se zvědavě. „Ano. Jsem už pět let šťastně rozvedená.“ Zasmál se. „Já taky.“ Než odešel, vyměnili jsme si čísla. „Zavolám,“ slíbil a letmo mě políbil na tvář. Volal ještě ten večer, aby mě pozval na večeři. „Rád bych tě víc poznal.“ Pozvání jsem samozřejmě přijala. I já jsem chtěla Martina lépe poznat…
Zora P. (57), jižní Morava
