Svoji dceru miluji, jako nikoho jiného. Od doby, co se narodila, mě ale tíží jedno velké tajemství a pořád nevím, zdali jí vyložit karty na stůl.
Soňa, naše milovaná holčička, od narození naprosté sluníčko a pro mě a manžela největší životní dar. Já jsem dlouho nemohla otěhotnět a biologické hodiny stále více odtikávaly a ukazovaly, že za chvíli bude pozdě.
S manželem Jirkou jsme se pokoušeli o miminko několik let. Až jsme se to rozhodli řešit umělým oplodněním. Na konci devadesátých let byla inseminace stále tak trochu v plenkách, dnešní ženy to mají daleko lepší. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného.
Postupem času jsme o tom s Jirkou mluvili čím dál častěji. Zhruba o rok později, po dalších neúspěšných pokusech v ložnici, jsme na celou záležitost našetřili a konečně se rozhodli, že danou kliniku konečně vezmeme útokem.
Nekonečný proces
Když se rozhodnete pro umělé oplodnění, vězte, že to není žádná legrace. Mysleli jsme si, že v den mé ovulace to tam všechno vyřešíme a narodí se nám krásné, zdravé miminko. Já jsem si do břicha musela píchat injekce plné hormonů, bez nich to zkrátka nejde.
Najednou vám dochází, že ten čas strašně utíká a k tomu vidíte v čekárně některé páry, které to zkoušejí i několik let. Konečně jsme se celého procesu dočkali. Moje narkóza, vyjmutí vajíček, následné oplodnění manželovým materiálem.
Za pár dní už se oplodněné vajíčko vrátilo do mého těla a následovalo napínavé období, kdy dva týdny čekáte, zda se pokus podařil. Bohužel, menstruace naše čekání razantně utnula.
A neměli jsme štěstí ani následující měsíce. Nakonec jsme se rozhodli, že naše pokusy na nějaký čas pozastavíme. Týdny utíkaly a nám to s Jirkou stejně nedalo, a tak jsme absolvovali novou sérii vyšetření.
Proč my?
Vysledky ukázaly to, co mě úplně rozhodilo. Plodnost mého manžela byla v pořádku, u mě nové testy a už větší zkušenost odborníků ukázaly, že já jsem málo plodná. Měli jsme se tedy rozhodnout, jestli opět zkusit umělé opodnění za desítky tisíc korun s mým vajíčkem, nebo vyzkoušet variantu jinou.
Dárkyně vajíčka. Znamenalo by to, že bych sice byla matkou, ale ne geneticky. Neměli jsme peníze na to to, abychom jen tak zkusili „vyhodit“ velkou sumu za další neúspěšný pokus. Po pár proplakaných nocích jsme se tedy rozhodli, že využijeme dárcovské vajíčko. Nechtěli jsme prostě už nic riskovat.
Sen se splnil
A povedlo se, otěhotněla jsem hned na první pokus. Cítila jsem v bříšku malého človíčka, který mi začínal růst pod srdcem, ale zároveň jsem věděla, že sice je můj, ale taky není. Během těhotenství jsem na dětátko mluvila a snažila jsem se s potomkem, co nejvíce spojit.
Trápilo mě, že je z náhradního vajíčka a už tehdy jsem si říkala, zda to jednou naší dceři nebo synovi řekneme. Za devět měsíců se narodila krásná holčička. Pohlaví jsme se dozvěděli až po porodu, tehdy se to ještě moc neoznamovalo a my se rádi nechali překvapit.
Pojmenovali jsme ji Soňa a už od narození je celý Jiří. Já jsem samozřejmně milující matka, ale nikdy jsem se nezbavila myšlenky, jak asi vypadá pravá majitelka vajíčka, díky kterému se naše Soňa narodila.
Stále jsem otálela
Četla jsem v knihovnách a v časopisech mnoho rad. Zdali je dobré dítěti vysvětlit, že maminka je vlastní i nevlastní. Říká se, že když tuto skutečnost sdělíte dítěti v útlém věku, prý to není tak dramatické, jako když se to dozví například v pubertě.
Manžel toto rozhodnutí nechal na mně. Vždy mi říkal, že já jsem prostě Sonina matka a není o tom potřeba dál debatovat. Přemýšlela jsem nad tím, zdali já osobně bych to chtěla vědět. Nakonec jsem si řekla, že bude dobré být k dceři upřímná, ale nikdy jsem nenašla odvahu.
Svoje rozhodnutí jsem tak stále odkládala na někdy jindy. Sonička rostla jako z vody a často nám všude říkali, že je celá tatínek. Potom ale každý začal hledat něco na mě, co má naopak po mně a nakonec jsme debatu vždy ukončili s tím, že holky jsou stejně většinou celý tatínek.
Čas utíká
Jsem ráda, máme tak krásné dítě, ale pořád si říkám, jak by asi vypadalo, kdyby mělo moji DNA. Sonička má naštěstí krevní skupinu po Jirkovi, proto ani v tomto případě nikdy nic neprasklo.
Dnes je Soně už dvacet let. Ano, na tehdejší dobu jsem byla starší rodičkou, ale dřív se na nás štěstí prostě neusmálo. I jako dospělé ženě jsem jí stále neřekla pravdu, že je z dárcovského vajíčka. Stejně jsem na papíře matkou já, a také jsem ji porodila.
Na rozdíl od amerického práva, tady v Česku jsem jedinou matkou já. Pořád přemýšlím, zdali si toto naše tajemství mám vzít jednou do hrobu, a nebo nakonec seberu veškerou odvahu a celé to dceři řeknu. Bojím se spíš, abych ji tím neranila.
Uvidím...
V okolí nikoho s podobnou zkušeností nemám, a pokud ano, také to tají, jako já. Doba se posunula a na internetu je spousta diskusí na podobné téma. Většina žen se rozhodne, že tuto skutečnost zatají, ale ve mně to hlodá stále dál.
Můj manžel mě ubezpečil, že jsem výborná matka, která pro své dítě dělá první poslední. Nechám tomu asi volný průběh a třeba jí to jednou, v nějakou vhodnou dobu řeknu a nebo se k tomu už nikdy nedostanu. Manžel to nechá jen na mně.
Aneta (55), Praha
