Milovaný pes záhadně zmizel

V životě nás mohou občas potkat nevysvětlitelné věci, které nechápeme, i když jsme je skutečně viděli.

I když k této události došlo už před mnoha lety, stále ji nemůžu vyhnat z hlavy. Stalo se něco děsivého, šokujícího, co si dodnes nedokážeme vysvětlit. Když jsme o tom s manželem komukoli vyprávěli, nevěřil nám.

Možná se mezi čtenáři vašeho časopisu najde někdo, komu se přihodilo něco podobného a pochopí tak naše pocity…

Výlety po horách

Došlo k tomu před více než deseti lety. Byl tehdy podzim a byli jsme na dovolené v Orlických horách. Bylo pozdní odpoledne, ale sluníčko stále pěkně svítilo a hřálo, tak jsem se s manželem Miroslavem a naším psem Henrym – šestiletým labradorem, vydali na procházku po okolních lesích. Byla tam krásná příroda, už předešlé dny jsme tam byli na několika výletech.

Házeli jsme mu klacek

Henry byl hodný a poslušný pes, takže jsme se ho nebáli pustit z vodítka. Věděli jsme, že by nikomu neublížil. Většinou jsme ale stejně ani žádné lidi nepotkali. Zatímco jsme chodili po polních cestách a lesních pěšinkách, Henry si volně pobíhal. Co chvíli nám přinesl nějaký klacek a chtěl, abychom mu ho hodili.

Prostě zmizel

Byli jsme venku asi hodinu, když se zničehonic nic rychle setmělo a na nebi se objevily těžké šedé mraky. Vypadalo to, že se každou chvíli spustí pořádný liják. Manžel dál házel Henrymu klacek a pes ho ochotně aportoval.

Už jsme se chystali domů, když se manžel rozhodl, že ještě jednou pošle Henryho pro klacek. Tentokrát ho hodil dost daleko, skoro doprostřed louky, kolem které jsme právě procházeli. Henry se za klackem rychle rozběhl a my jsme ho sledovali. Najednou, ve zlomku vteřiny, pes zmizel. Prostě tam nebyl, jakoby se rozplynul do vzduchu.

Marně jsme ho hledali

S Miroslavem jsme se na sebe podívali. Oba jsme měli ve tváři vyděšený a zmatený výraz. Naší první myšlenkou bylo, že náš Henry asi spadl do nějaké díry. Rozběhli jsme se směrem ke klacku, který ležel na zemi.

Kolem dokola ale nikde žádná díra nebyla. Zpanikařili jsme. Vůbec jsme nerozuměli tomu, co se stalo. Volali jsme na Henryho, prochodili jsme každý metr té louky. Nic. Po našem milovaném psovi nikdy ani stopa.

Už jsme ho nikdy neviděli

Byli jsme tam až do setmění a naše zoufalství dostoupilo vrcholu. Se slzami v očích jsme se vrátili do penzionu. Hledali jsme ho i druhý den, dokonce nám pomáhali i místní, nám s manželem však bylo jasné, že už Henryho nikdy neuvidíme.

Náš pes prostě zmizel. Oba jsme to na vlastní oči viděli. V jedné chvíli na té louce byl, a potom už ne. Dodnes, když si na to vzpomenu, tak mi je do pláče…

Dana B.(59), Vysočina

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden