Smrt tatínka nám s bratry jasně ukázala, co si musel celý život po boku matky prožívat a před čím nás chránil. My nyní musíme ignorovat její psychické vydírání, protože jinak by zničila i nás.
Kdyby by mi někdo v mládí řekl, co nás s celou rodinou v budoucnu čeká, věřte, že bych si užívala každou chvíli, kdy byl klid. Vyrůstala jsem ve velmi přísné rodině, nicméně na dětství mám krásné vzpomínky.
Hlavně díky tomu, že nás táta bral s bratry na prázdniny na chalupu do jižních Čech, kde jsme si užívali běhání po lese a koupání v rybníku.
Tátu dostala do hrobu
Nicméně jsme i jako děti věděli, že to táta s mámou nemá jednoduché. Byla to ona, kdo byl hlavou rodiny, a vše muselo být podle ní. Ale právě táta byl ten, kdo to všechno bral na sebe, snažil se jí vyhovět, aby doma nebyly neustálé hádky a my měli klid.
Čím jsme ale byli starší, tím víc jsme si uvědomovali, jak těžké to s ní měl a že ho vlastně ona sama časem „dostala do hrobu“. Jak jsme totiž odrostli a odešli z domu, táta začal hodně pít a šlo to s ním z kopce. Když zemřel, nebylo to pro nás samozřejmě jednoduché.
Matka chtěla být neustále středem pozornosti a potřebovala si najít nový cíl, kam bude posílat svou negativní energii a komu si bude neustále stěžovat. Díky Bohu za to, že jsem měla dva bratry, protože kdybych na tohle měla být sama, tak vím zcela určitě, že bych skončila v blázinci.
Musela být pod neustálým dohledem
Hned prvním těžkým obdobím jsme si prošli po tátově pohřbu, kdy máma nemohla být za žádnou cenu sama. Tvrdila, že se zhroutí a také umře. Samozřejmě že jsme to respektovali a s bratry jsme se v péči o ni střídali.
Nebylo však jednoduché se zařídit tak, aby jeden z nás vždy byl doma a na mámu dohlížel. Proto když už to trvalo několik týdnů, vysvětlili jsme jí, že už se musí pomalu postavit na vlastní nohy. To sice udělala, vrátila se domů, ale s tyranií pokračovala i nadále.
Tvrdila, že má mrtvici, rakovinu nebo infarkt
Každý den jsme měli telefonáty s tím, že jí něco nefunguje, ať se na to přijedeme podívat, že potřebuje nakoupit, protože má strach jít mezi lidi, a tak dále.
Vyvrcholilo to ale tím, že během několika měsíců se z ní stal absolutní hypochondr, což nám potvrdil i její ošetřující lékař. Ze začátku jsme opravdu měli strach, že s ní něco je, ale když několikrát tvrdila, že má infarkt, mrtvici, rakovinu a mnohé další, už jsme toho začínali mít plné zuby.
Už se snažíme nereagovat
Vozili jsme ji po specialistech, desítkách vyšetření, na kterých se vždy ukázalo, že jí ve skutečnosti nic není. Doktoři už na nás koukali jak na blázny a my věděli, že pokud nic neuděláme, rozpadnou se pomalu pod tímto nátlakem i naše rodiny.
Ať se snažíme sebevíc, mámy chování a neustále vynucování si pozornosti se ani časem nijak nezměnilo. My už jsme ale silnější a odtažitější a snažíme se chránit své vlastní životy.
Jarmila F., 46 let, Jablonec nad Nisou
