Lidé s duševním handicapem jsou velmi citliví a vnímají i to, co my nevidíme.
To, že není můj synovec Michal psychicky v pořádku, se začalo ukazovat už během puberty. V době dospívání pak musel strávit nějakou dobu v léčebně. Tam se pak vracel pravidelně i v dospělosti.
Záchvat paniky
Můj bratr a jeho rodina nesli Michalův handicap statečně a pomáhali synovci, jak se dalo. Jednou v létě, když Michala propustili z léčebny, požádal mě bratr, abych si ho vzala na týden k sobě. Domníval se, že mu klid malé vesnice, kde žiji, prospěje.
Ráda jsem bratrovi vyšla vstříc. Michal nebyl nijak nebezpečný nebo neovladatelný, spíš jen hodně uzavřený do sebe. Byl i celkem inteligentní, a když měl světlé chvilky, hezky jsme si spolu povídali. Druhý den po jeho příjezdu jsme se vydali na delší procházku.
Došli jsme až na okraj lesa, když se začalo dít něco nepříjemného. Michal se na jednom místě zastavil, klekl si a začaly mu téct slzy. Myslela jsem si, že má nějaký záchvat paniky nebo úzkosti. Odmítal se z toho místa pohnout. Když jsem ho chtěla odvézt, tak naznačoval, že se něco skrývá dole pod zemí.
Hrůzný nález
Nakonec jsem Michala přesvědčila, abychom se vrátili domů. O tom zážitku jsem pak mluvila s manželem. Ten přišel s myšlenkou, že se na uvedeném místě možná skrývá nějaký poklad. Četl kdysi o tom, že senzitivní lidé takové věci vycítí.
Zatímco Michala hlídala naše dcera, vypravili jsme se k lesu s lopatami. Poklad se tam ale neskrýval. Málem jsem vykřikla hrůzou, když jsme narazili na lidskou kostru! Manžel zavolal policii. Později vyšlo najevo, že jde patrně o skrytou oběť nějakého zločinu, který se ale stal před mnoha desetiletími.
Na tom, že lidé s psychickým handicapem vidí svět jinak, určitě něco je. Dodnes v duchu vidím Michala, jak tam stál, třásl se a věděl najisto, že je tam zakopaná ta kostra. O tom nálezu jsme mu ale radši neřekli, aby se jeho stav nezhoršil.
Dana B. (63), Beskydy
