Už jsem skoro ztrácela naději na to, že prožiji ještě něco hezkého. Pak zapracovaly tajemné síly.
Považovala jsem se vždy za prakticky uvažující ženu. Nějaké zázraky a nadpřirozené věci, to šlo mimo mě. Mým názorem bylo, že každý má to, co si vybojuje sám za sebe. I na mě ale čekala nevysvětlitelná událost, kdy osud zapracoval v můj prospěch.
Nečekané dědictví
V pětačtyřiceti letech jsem se ocitla sama. Moje kamarádky byly buď vdané nebo rozvedené, já toho pravého vůbec nenašla. Už jsem ani nedoufala, že by se to někdy mohlo podařit. Otce už jsem neměla, zemřel příliš brzy a s matkou jsem si nikdy moc nerozuměla.
Chodila jsem pravidelně na návštěvě ke své tetě, která už byla dost stará. Ona na tom byla stejně jako já, nikdy se neprovdala – možná právě proto jsme si tak dobře rozuměly.
Poté, co onemocněla a pak jí v nemocnici zradilo srdce, zdědila jsem po ní její malý byt. Když jsem tam vyklízela tetinu pozůstalost, narazila jsem v jedné zásuvce na útržek jakéhosi starého formuláře.
Těžko bych rozumem vysvětlovala, proč jsem si ten papírek schovala do peněženky. Možná to měla být taková symbolická památka. Zanedlouho se mi ten útržek dostal znovu do ruky a já přemýšlela, co mohl znamenat.
Omlouvat jsem se nemusela
V rohu formuláře bylo devět čísel. Ta připomínala formát mobilních telefonů. Zkusila jsem jen tak pro zábavu ta čísla vyťukat na svém mobilu. Pokud číslo existovalo a někdo by se ozval, omluvila bych se, že jde o omyl.
Hovor přijal mužský hlas a vyptával se, kdo jsem. Já jsem mu po pravdě řekla, jak jsem se k jeho číslu dostala. Přesvědčil mě, že to určitě není náhoda a měli bychom se sejít. Bydlel sice sto kilometrů daleko, ale hned následující víkend jsme se skutečně sešli.
Muž byl rozvedený a padli jsme si hned do oka. Dnes už to je jedenáct let, kdy k tomuto naprosto náhodnému sblížení došlo a já už zdaleka nejsem tak přesvědčená o tom, že nadpřirozené síly neexistují…
Naďa P. (56), Cheb
