Našla jsem v sobě sílu odpustit

Narazili jsme na sebe v pochmurný podzimní den. A to doslova. Vrazil do mě kluk na kole. Na zem jsme spadli oba.

Rozplácla jsem se do žlutého mokrého listí a slyšela svištění pneumatik a jakýsi znepokojivý řinkot. Kluk dopadl o kus dál. Zachovala jsem se jako promovaný blázen. Snad by bylo normální, kdybych třeba i sprostě nadávala.

Kdybych ječela jako trhovkyně. Jenomže já si v té chvíli uvědomila, že jsem si oblékla ten nový kabát, tmavomodrý, dlouhý téměř až na zem. Byla jsem na něj tak pyšná. Vlastně jsem doufala, že se díky němu konečně s někým seznámím. A že už nebudu sama.

Láska na první pohled

Usedavě jsem se rozplakala. Opodál se válející kluk zjevně zpanikařil a zakřičel: „Proboha, stalo se vám něco?“ Nepodařilo se mi vydat ani hlásku. Kdybych bývala dokázala promluvil, zavřeštěla bych: „Právě, že stalo! Jsem zoufale opuštěná!“

Dokulhal až ke mně a sklonil se, aby si prohlédl dílo zkázy. Byla to láska na první pohled, a vůbec jí nevadilo, že jsme oba potrhaní, špinaví, mokří, rozcuchaní a já že jsem uplakaná. Pak řekl do ticha: „Opravdu mi nebudete nadávat?“ Pomohl mi vstát a od té chvíle jsme byli nerozlučná dvojice.

Poslední panna ve vesnici

Bylo mi tenkrát osmadvacet, což v té době (před třiceti lety) znamenalo, že jste odepsaná. Ocejchovaná ve stylu – to je ta nešťastnice, která zůstala na ocet. Bydlela jsem ve vsi u babičky, protože táta zemřel a máma o mě nejevila zájem.

Babička byla hodná, ale co se týká mého kvapem se zvyšujícího věku, propadala panice. Její kamarádky jí nedaly vydechnout. Stále dokola slýchala: „Tak kolikpak už je Aleně? Cože? Už tolik? Zase už měla narozeniny?

To to letí. A co s tím budeš dělat? Holka ti zůstane na krku. A pročpak ji nikdo nechce?“ Občas jsem babičku přistihla, jak se po takové konverzaci přímo z lahve napila vaječného koňaku nebo slivovice.

Věkový rozdíl nám nevadil

Když jsem jí přivedla ukázat Šimona, ulevilo se jí, ale jen do chvíle, kdy se dozvěděla, že je o pět let mladší. „Je to ještě dítě!“ pokřižovala se. „Uteče ti,“ prorokovala. Babička nikdy nebyla optimistka.

Pokaždé, když Šimona pozvala na oběd, většinou to byl králík nebo slepice na paprice, si ho podezřívavě prohlížela a vrtěla při tom hlavou. Pravda, byl to ještě mladík, ale byl hezký, laskavý, pracovitý a zamilovaný. Co víc jsem si mohla přát?

Všechno bylo zahalené sluncem

„Budeme mít nádherný život,“ šeptal mi můj manžel o svatební hostině. Měli jsme maličkou svatbu už z toho důvodu, že peněz nebylo nazbyt.

Vlastně jsme šli jen na oběd s babičkou, se Šimonovou maminkou a se svědky, našimi kamarády. Dobrá zpráva byla, že jsme měli možnost nastěhovat se do malého bytu v paneláku, po Šimonově dědečkovi.

Připadala jsem si jako hlavní hrdinka románu pro ženy s dobrým koncem. Jako vyučená kadeřnice jsem konečně nemusela nikam dojíždět, v městečku bylo takové sympatické, malé kadeřnictví.

Spokojený rodinný život

Babička mě záhy naučila vařit i péct, dovedla jsem leccos, co děvčata v mém věku nikoli. Hravě jsem upekla tvarohovou bábovku nebo i dort s kakaovou náplní.

Pravidelně v neděli po obědě jsme si dopřávali sladkosti. Později to ocenila i naše dcerka Liduška, která se narodila rok po svatbě.

A protože můj muž byl truhlář, a šikovný, měli jsme v našem útulném bytečku výrazně pěknější nábytek, než bylo v té době zvykem. Babička, kdykoli k nám přišla na návštěvu, slzela a omlouvala se Šimonovi za to, že mu zprvu nevěřila.

Anonymní dopis

Později jsem pochopila, že nám někteří obyvatelé to naše štěstí asi trošku záviděli. Jakoby nechápali, že manželství nemusí vždycky znamenat jenom dluhy, scény, křik z otevřených oken a nenávist u soudu.

Přišel mi anonymní dopis, kde byla pouhá čtyři slova: „Líp si ho hlídej.“ Tehdy jsem poprvé zneklidněla, dopis působil zlověstně. Hodila jsem ho do koše, ale bylo mi těžko u srdce, jako bych tušila, že bych ho neměla brát na lehkou váhu.

Zamiloval se do mladší

Lidušce bylo v té době šest let a my se Šimonem jsme měli za sebou sedm let nádherného života, přesně takového, jaký mi manžel v den svatby sliboval. Že je náhle něco špatně, se ukázalo i v kadeřnictví.

Některé zákaznice provinile klopily oči, jiné mě naopak pozorovaly potměšile. A jedna přestala chodit úplně. To byla ona – ta, do které se zamiloval můj muž. Pracovala jako servírka v hospůdce, kam Šimon občas zašel na oběd.

Bylo mi mizerně

Šimon mi utekl, přesně, jak prorokovala babička. Doma jsem našla jen prázdnou skříň a provinilý dopis plný omluv a frází. Nechybělo ani to přihlouplé: „Je to silnější než já!“ Věděla jsem, že by neodešel za povrchním vzplanutím.

Domnívala jsem se, že je to konec, a žilo se mi těžko. Dceři jsem řekla, že je táta na služební cestě. A u babičky jsem si málem vyplakala oči. Bála jsem se, že mi řekne: „Já jsem ti to říkala!“ Řekla ale jen: „Čekej. A nebreč.“

Přišlo usmíření

Věděla jsem, že babička má vždycky pravdu. Některým lidem sice plála v očích zlomyslná světýlka, ale nebrečela jsem. Uběhl bezmála celý jeden rok. Šimon se vrátil přesně v ten samý den, v jaký jsme se seznámili.

Bylo pochmurno, deštivo. Strčila jsem do něj. Upadl a válel se v mokrém žlutém listí jako kdysi. Pak jsem mu pomohla vstát. Na znamení, že mu možná přece jen dokážu odpustit.

Alena H. (58), Poděbrady

reklama
reklama

Komentáře