Nepoznala jsem ani vnuka

Když vám přestává fungovat mozek, je docela jedno, že vypadáte o deset let mladší a zvládnete skákat přes švihadlo, jako malá holka. Nejhroznější je, když si to ještě všechno uvědomujete.

Zapálila jsem ještě jednu svíčku a zahleděla se do plamene. Takhle jsem kdysi začínala meditace. Ty mi vždycky pomohly, když jsem byla psychicky na dně. Zklidnily mě, vrátily dobrou náladu a pohodu. Teď už to ale nezabírá. Náladu mám většinou pod psa a o pohodě se vůbec nedá mluvit.

Je to trýznivé, že si všechno stále ještě uvědomuji. Pohodlnější by bylo nic nevnímat. Jenže pak zase budou trpět příbuzní a celé okolí. Snad se takové situace vůbec nedožiju.

Obyčejné zapomínání

Nejdřív jsem si nedokázala vzpomenout na jména svých spolužáků ze školy. To je normální, říkali mi známí. Pak jsem se občas zadrhla při líčení své krásné dovolené v Řecku a nemohla jsem si vzpomenout na jméno místa, kde jsme dny volna vlastně trávili. To už mi začínalo dělat starosti a zašla jsem k doktorovi. Ten rozhodně situaci za normální nepovažoval.

Krutá pravda

Diagnoza se brzy potvrdila. Byla jsem na začátku chmurné cesty s panem Alzheimerem. Vyděsilo mě to a dlouho jsem o tom s nikým nedokázala mluvit.

Přečetla jsem si o nemoci vše, co bylo dostupné. A po vzoru hrdinky dojemného filmu Pořád jsem to já jsem si začala psát různé poznámky na co nemám zapomenout a lepila je po bytě.

Strašlivý zážitek

Díky mým „zapomínacím“ papírkům a dalším opatřením jsem dlouho zvládala boj s ubývající pamětí dobře. Minulý týden mě ale vyděsila jedna událost. Přijela za mnou dcera s nějakým mladíkem.

Nevěděla jsem dost dlouhou chvíli, kdo to je, ale naštěstí jsem se nezeptala. Po nějaké době mi došlo, že je to můj dospívající vnuk. Byl to jen krátký výpadek. Zatím…

Věra S. (57), Olomouc

reklama
reklama

Komentáře