Vždy jsem si myslela o své sestře, že je dokonalá a zodpovědná. Ačkoliv je o čtyři roky mladší, vždy jsem ji obdivovala.
Kdykoliv jsem k ní přijela, měla perfektně naklizeno, uvařeno a sama o sebe se také nezapomínala starat. To já byla úplně jiná. Tři děti po dvou letech, lak na nehty jsem ulovila jednou za měsíc a u kadeřníka jsem nebyla rok.
Když za mnou přišla poprvé, že se s manželem rozvádějí, měla jsem pocit, že jí musím okamžitě pomoct. Hrozně plakala a říkala, že už vedle něj nemůže být ani minutu. Je na ni hnusný, ponižuje ji a ona se ho bojí!
„Můžete samozřejmě zůstat i s dětmi u nás,“ vyhrkla jsem. Tehdy jsme koupili nový dům a dva pokoje jsme měli navíc. Jeden pro hosty a druhý pro našeho nejmladšího syna. Nebyl tak problém s místem.
Vlastně jsem ji neznala
Vděčně se na mě podívala: „Děkuju, bude to jen na chvíli, než si něco najdu. Taky peníze, no, znáš to,“ zmínila seJitka. Bylo mi jasné, že odejít z manželství není nic jednoduchého, a tak jsem na ni ani netlačila.
„Zůstaň, jak dlouho potřebuješ. Máme místo,“ objala jsem ji. Jenže to jsem ještě nevěděla, že svoji sestru v podstatě vůbec neznám! Já se vdávala v osmnácti, kdy ona teprve končila devítiletku, kde ovšem měla samé jedničky a rodiče z ní tudíž byli uneseni. Rychle jsem totiž zjistila, že její perfektně naklizená domácnost rozhodně nebyla její zásluha.
Hodně jsem se spletla
Po domě nacházím nedopalky cigaret, když tajně kouří v pokoji, špinavé kalhotky zakopnuté pod gauč nebo použitý tampon na poličce u záchodu. To vše bez jakékoliv snahy nebo omluvy.
Navíc přijímá s naprostou samozřejmostí, že nakupuji jen já s manželem a také u plotny zatím nestála ani jednou. Její děti, když něco potřebují, chodí již rovnou za námi. Ona se o ně vůbec nezajímá.
Bydlení si neshání
Co je ovšem mnohem horší, je fakt, že zatím neprojevila ani náznak toho, že by si měla začít shánět své bydlení. Uběhlo už půl roku a Jitka u nás stále bydlí, a co víc, zabydluje se čím dál víc. Dokonce si u nás už nahlásila i přechodnou adresu. S ničím nám nepomáhá a nájem také neplatí.
„Jitko, koukáš po něčem? Víš, ty pokoje, ve kterých bydlíte, se budou brzy rekonstruovat,“ zkusila jsem to po dobrém. „Jo, to víš, že jo, příští týden jdu na prohlídku,“ ujistila mě, ale pohledem mě celkem slušně zpražila. Na žádnou prohlídku ale další týden nešla.
Nevychované děti
Její děti mají navíc úplně jinou výchovu, nebo spíš nemají vůbec žádnou. A naše to od nich ty jejich móresy začínají pochytávat. Nedávno se ozval už i můj milý, hodný a trpělivý muž: „Poslyš, jak dlouho tu ještě plánuje tvá sestra bivakovat?“ zeptal se mírně a mně bylo jasné, že už jí má tak akorát dost.
Den před tím totiž její děti okřikl, když se hádaly u jídla, a nakonec po sobě neodnesly ani talíř a ony jen odsekly, že on jim nemá říkat, co mají dělat. Nechci ji vyhazovat, je to moje sestra. Ale čím dál víc mi chybí soukromí.
Když ji ale vyhodím na ulici, nemá kam s dětmi jít. Nevím, co dělat, už jsem zoufalá. Rodiče už nemáme. Každý den lituju, že jsem jí tu pomoc nabídla, protože jí akorát poskytuji hotelové služby zdarma. Práci nemá. Dnes už si myslím, že jejímu muži zkrátka došla trpělivost s línou ženou, a tak se rozvedli.
Jarka Z. (56), Most
