Chybami se prý člověk učí. Také jsem se poučila. Bohužel, teď už mi to není vůbec nic platné. Měla jsem mít rozum před patnácti lety.
Moje sestra jen nevěřícně kroutila hlavou. „Jak si tohle všechno můžeš nechat líbit. Vždyť tě oškubali jako slepici.“ Mlčela jsem, měla naprostou pravdu. Právě jsme totiž kráčeli od notáře. Připadala jsem si jak neviditelná. Podle úřadů jsem v Honzově životě nebyla nic. Vůbec nic.
Padli jsme si do oka
S Honzou jsem žila rovných patnáct let. Seznámila jsem se s ním pár měsíců po mém bouřlivém rozvodu. Byl to velice hodný a slušný člověk, který mi hned na první pohled padl do oka. I já jsem mu nebyla lhostejná.
Potkali jsme se v kavárně. Přisedl si tehdy k nám ke stolu. Právě jsme s kamarádkou řešily moji samotu. V jeho přítomnosti jsme změnily téma hovoru a on se k nám přidal. Byl milý a vtipný a stále se obracel na mě. Kamarádka se proto brzy omluvila a odešla. A tak to vlastně všechno začalo.
Láska papír nepotřebuje
Brzy jsme zjistili, že je nám spolu tak dobře, že bude nejlepší, když se sestěhujeme do jednoho bytu. Zvolili jsme Honzův, protože byl větší. Můj jsme začali pronajímat. Žilo se nám krásně.
Oba jsme byli rozvedení a po další svatbě jsme netoužili. I když moje sestra mi neustále říkala, ať se vezmeme. Prý takto oficiálně nejsem nic a k Honzovi vůbec nepatřím. No a co, říkala jsem se smíchem. Na lásku přece žádný papír nepotřebuješ.
Nemyslela jsem tehdy na budoucnost. A to byla chyba. Žili jsme s Honzou svou krásnou přítomností a byli naprosto spokojení.
Situace všechny zaskočila
Když Honza náhle a zcela nečekaně zemřel, úplně mě to zničilo. Nemohla jsem se vrátit do našeho společného bytu. Raději jsem první dny přespávala v rodině u syna. A pak jsem se na čas ubytovala u sestry.
Čekala jsem jen, až vyprší smlouva mým nájemníkům a já se budu moci vrátit do svého bytu, který jsem pronajímala. Sestra mi několikrát říkala, že zajdeme pro moje zbývající věci, které zůstaly v bytě Honzy. Pořád jsem otálela. Na to je ještě přece dost času. Další chyba.
Zámek byl vyměněný
Když jsem se tam konečně se sestrou odhodlala zajít, tvrdě jsme narazily. Dveře byly zamčené a zámek vyměněný. Co to má znamenat? Kdo si dovolil zasahovat do našeho bytu? Nemám zavolat policii? Nakonec se ale vše vyjasnilo.
Do bytu se dostala zcela legálně Honzova dcera Jana. Měla totiž celá ta léta klíče od „našeho“ bytu u sebe. Bylo to logické, protože v tom bytě kdysi jako holka žila. Nelogické mi přišlo, že mě o tom neinformovala. Znala mě přece a věděla, že jsem byla patnáct let družkou jejího táty.
Chtěla jsem mít památku
Jana nejenže nechala vyměnit v bytě zámek. Vlastně mě do něj ani nechtěla pustit. Když jsme se sešly na mou výzvu u dveří, měla už pro mě připravené sbalené krabice s mými věcmi.
Po krátké slovní přestřelce mě sice do bytu pustila, ale chodila za mnou jak policajt, abych si snad nic neodnesla. Netoužila jsem po ničem. Byl to šok, být zpátky na místě, kde jsem byla tak šťastná. Vzala jsem si jen naši společnou fotografii v rámečku a Honzovy brýle. Na památku. Jinak vůbec nic.
Jiřina D.(57), Litomyšl
