Neznámá dívka z vlaku mě zachránila

Možná si někdo vzpomene na to neštěstí. Tehdy jsem se mu řítil vstříc. V poslední chvíli mě z vlaku na zastávce vytáhlo mladé děvče, které vzápětí zmizelo v mlze.


Červená koncová světla posledního vagónu svítila do mlhavé temnoty jako oči prehistorického netvora. Vlak stál dosud ve stanici Hradec Králové, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhal jsem s posledními zásobami kyslíku v plicích. Na peróně se mi skoro podlomila kolena. Bylo neuvěřitelné štěstí, že měl vlak zpoždění.


Hlavou mi prolétla osvobozující myšlenka, že nebudu muset čekat na další vlak. Naskočil jsem na schůdky vagónu a ocitl se rázem v hřejivé náruči tepla a sucha. Venku padala mlha. Připadalo mi, že na nádraží není živé duše, všechno jako by dřímalo, i když bylo krátce po páté večer. Uvnitř posledního vagónu bylo poloprázdno. Usedl jsem na nejbližší volné místo.


Připadala mi jako víla


Naproti mě seděla drobná dívenka. Choulila se v koutě u okna jako bezmocné ptáče, které vypadlo z hnízda. Zeptal jsem se, jestli je místo, které jsem si vybral, volné. Přikývla. Úsměv ji lehce zbrázdil rty. Byla oblečena do šatů, které se naprosto nehodily do listopadového sychravého počasí. Léto trvalo krátce a podzim se ohlásil o několik týdnů dříve.


Měla na sobě lehký kabátek a pod ním halenku s krátkými rukávy. Obličej mi připadal v umělém osvětlení vagónu průsvitný, jako by přede mnou seděl pouhý přízrak. Velké oči barvy chrpy hleděly ven z okna na opuštěné nástupiště. Světlé vlasy, které umocňovaly dojem křehkosti, měla vyčesané dozadu a stažené gumičkou do velkého ohonu. Nohy měla sraženy cudně koleny k sobě.


Celé její zjevení působilo jako stéblo trávy ve vichřici. Vlak se dal do pohybu směrem na Pardubice. „Venku je hrozné počasí, jako by byly Dušičky!“ prohodil jsem. Přikývla a hleděla z okna. Venku se míhaly sloupy s osvětlením. Vlak pospíchal, aby smazal zpoždění. Následovaly stanice Opatovice nad Labem a Čeperka. Blížila se další zastávka, Stéblová.


Vyvlekla mě na perón


Na dívce se objevil náznak znepokojení. Připadalo mi, že se s přibližující vzdáleností do Pardubic, stává neklidnější. V ruce žmoulala kapesník, který každou chvíli přikládala k nosu. Stéblová! Vstala a pokusila se otevřít okno. Její tělo se prohnulo jako luk a celé zavěsilo za držadlo. Musel jsem ji pomoci. Okno sjelo do poloviny a vpustilo dovnitř závan mrazivého podzimu. Náhle dívka uchopila moji ruku a vlekla mě mezi sedadly až na konec vagónu.


Otevřela dveře a táhla mě ven. „Vystupuji až v Pardubicích!“ řekl jsem, ale neubránil jsem se opuštění vlaku. Vystoupila jen hrstka lidí a poslední z nich zabouchl za sebou dveře. Vlak se dal do pohybu. Zůstal jsem stát osamocený na nástupišti. Dívka mi zamávala a zmizela kdesi v temnotě. Byl večer 14. listopadu roku 1960. V blízkosti Stéblové směrem na Pardubice směřovaly k sobě dva vlaky na stejné koleji!


Od Pardubic se blížil motorák. Za chvíli jsem uslyšel nepředstavitelnou ránu a v dáli spatřil plameny. Zachránila mě dívka, která mě donutila vystoupit z vlaku. A pak zmizela jako přízrak v mlze. Tehdy zemřelo 118 lidí a 110 jich bylo zraněno…dodnes mě při té vzpomínce mrazí v zádech!


Petr B. (54) Pardubice

reklama
reklama

Komentáře